Nevěděl jsem jak to zařadit, tak jsem to provizorně napsal sem.

Upřímně víc, než to, abych nyní sdělil svůj přístup k tomuto tématu, by mě nejprve zajímal Váš postoj.Zkusil bych to nezvykle naopak.Možná to i změní výstupní výsledky komunikace.

Jen abych za sebe velmi lehce předestřel téma ->

Obecně v té nejjednodušší logice bychom se chovali jako efektivní zdravý organismus tvořený z efektivních zdravých buněk, která každá pracuje tam kde má, jak nejlíp může a dohromady to tvoří harmonicky celek.Takže se to zkrátka i vyplatí.Přes mozek a další orgány se zajistí procesy nejlépe, jak to jde.Takže i třeba popeláři(vylučovací soustavy), ačkoliv asi nebudou úplně mentálně-rozhodovací orgány, tak budou s nimi minimálně souviset skrze kvalitní vylučování, nebo naopak kvalitně nahromaděný bordel .Nebudu zahlcovat dalšími pokusy o vtipy, zkrátka i popeláři by v důsledně zvládnutém systému měli mimo svou práci dost času a možností se všestranně rozvinout.A nebýt nikomu k smíchu svou zaostalostí.Pokud by samozřejmě chtěli a měli jen trochu predispozice.Toť asi základní ideál.(neřeším teď, že někteří popeláři třeba mohou být překvapivě rozvinutí a vydělávat víc, než si myslíme, jde mi o to, že v ideálním systému by i na tkzv. základně pyramidy pracovního trhu bylo prostě dostatek možností k seberealizaci na všech úrovních existence)

Nechci to natahovat, vypůjčím si vzory dle nám známým křestních jmen, které Carl Gustav Jung přiřadil různým úrovním mužské ženské duše a ženské mužské duše... Anima/Animus.... Tohle tady rozebírat nechci, jen se mi koncepty těch jmen teď hodí do tématu...

Jsou to->

divoký muž(zde se na jménu není tak lehké shodnout je tam více variant-> tarzan(ale ten se dal zušlechtit), lucifer(ale ten je i hodně intelektuálně rozvinutý)atd. -> ale prostě reprezentuje jen primitivní pudy a pohnutky, vlastně skoro ryze sobecké...

Teď už to půjde snad plynule->

mužský vzor/ženský vzor
divoký muž/lilith
adam/eva
david/helena
petr/marie
jan/sofie

divoký muž/llith se starají jen o sebe, ale né ve smyslu osvíceného hledaní duchovní svobody, ale ve vyžívání se ve svých živočišných pohnutkách... jestli i tohle samo o sobě časem může vést přímou cestou k něčemu osvícenému kdoví... nebo prostě k dalším vzorům...

adam/eva rodina... adam jako otec, jehož priorita je postarat se o matku a děti... klidně na úkor zbytku společnosti... nebo lhostejně vůči ní...nebo zkrátka minimálně je hlavní pozornost zaměřena na rodinu... eva jako matka, podobný princip, jen by se asi dalo rozlišit, že otec bude víc ten rozumový a zaopatřovací typ... (v základu, nebudu řešit feminismus, emancipaci atd.) matka ten citový a pečující...

david/helena -> ambice... v nezdravé společnosti, nějak prostě ve společnoti zazářit, nad rámec rodiny, a klidně bohužel i negativně pro společnost... negativní david -> dejme tomu bohatý majitel sítě kasín... helena -> jeho zářivá, krásná, reprezentativní modelka a milenka... odrážející úspěch jejího muže... pozitvnější david a helena -> dokáží své ambice vůči společnosti nad rámec rodiny projevit tak, že je to širší společnosti k užitku... david většinou zase nějaký technicky společenský přínosný projekt, produkt, služba... žena asi empatická a soucitná podpora... ale zase, neříkám, že to musí tak striktně být...rozdíl tady asi je, že to víc vychází z nádstavby potřeb jejich ega se nějak uplatnit, než z hluboké vnitřní bytosti... ale ve zdravé společnosti to může být důležitý mezičlánek... Zde jen sdílím od Květoslava Minaříka -> Když už má někdo ambici, nebo sklon jednat tak nějak sám za sebe, ze svého osobního popudu a ještě si to chce užívat jako odměnu... Tak ať ji směřuje naplno do pomoci druhým a pak si užívá ten pocit... a časem přijde na to, že užívat si ten pocit sám o sobě je prchavé... a odosobní se, aniž by přestal pomáhat... To je asi takový klíč k dalšímu růstu... Na druhou stranu, pokud někdo předem rezignuje na tuto úroveň může se místo osvícené odpoutanosti jednat o nevědomý útěk...

petr/marie -> hluboký smysl pro harmonický řád a soucit -> v podstatě jde o podobný cíl jako v předchozích úrovních, ale už nejde primárně o to zazářit, být úspěšný, těžit z toho pak pozemské výhody ve velké míře... Ale jednoduše účinně pomáhat a sdílet tak se sebou i ostatními radost z toho... Zase petr bude spíš ten technický, aktivní prvek, marie ten empatický, soucitný, ale může se to prolínat...(spíš musí)

Tak a tady jde o to, že už jenom kdyby lidstvo zvládlo jako společnost úroveň davida/heleny a petra/marie, tak by mohlo být dobře... ambiciózní by mohli být ambiciózní, ale systém by je odměňoval jen za skutečný přínos pro zdraví a nezávislost společnosti... nikoliv za kapitalistickou zdatnost izolovaně vydělávat... a časem by mohli dozrát k hlubším úrovním... petr/marie by už reprezentovali hlubokou tendenci prostě co nejvíce pomáhat a radovat se z toho, že je to možné...

No a Jan/Sofie... Jak asi tušíte, si už hluboce uvědomují pomíjivost a prchavost pozemských výsledků, takže hluboce realizují potřebu hluboké bytostné bezpředmětné spokojenosti nezávisle na relativní realitě a posléze i nejhlubší vyrovnanost vůči pomíjivosti a prchavosti relativní reality...

To by byl zlatý hřeben... Dokonale harmonicky fungujíí lidstvo, schopné si zajistit všechny nezbytné zdravé fyzické a duševní potřeby... A posléze se vyrovnat i s pomíjivostí života zde... nebudeme do toho míchat možnosti nějaké technologicky, biologicky nebo jógicky dosažené nesmrtelnosti...

No... A dvě otázky... A moc bych prosil, zkuste odpovědět nejlíp, jak to jde... Ať se to pak může s vědomím dostatečné snahy to tak nějak přiměřeně pojmout, zase třeba nechat zapadnout někde do archivu, dokud nebude mít praktický smysl to nějak znovu řešit... nebo to třeba nechte tam zapadnout rovnou...

1) otázka... Jak by to mělo vypadat v ideální společnosti, kde není hybnou silou sebestřednost, nižší pohnutky, nižší žádosti, nižší potřeby a nižší averze, odpory, nenávisti, lhostejnosti... Ale jejich opak ->upřímná kolektivní snaha o co největší společný fyzický, duševní i duchovní rozkvět?

2) otázka... Jak k tomu přistupovat, když tomu tak není a je třeba si uvědomit, že v podstatě každý okamžik našeho kontaktu se společností a jakýmikoliv službami a produkty a našimi nezbytnými potřebami vůči ní, ikdyž je třeba tento kontakt vynucený hlavně jejím egoismem... že musíme fungovat i v nevyrovnané, hodně přebytečné utrpení plodící společnosti... a užívat jejich služeb výměnou za nějakou práci, která sama o sobě nezajístí buducí harmonii třeba...(myslím hlavně tu vnější)... a čas běží a každým okamžikem, kdy se tomu nějak účinně nepředchází to třeba spíše účinně pokračuje...(ikdyž je třeba ošemetné takto uvažovat, ale jen pro férové zvážení)... Do extrému by se dalo říct, že každý okamžik, kdy není každý schopen fungovat jako dokonalá osvícená bytost vůči všem ostatním, tady vzniká dluh každého vůči každému, že se to ještě nevyřešilo, ale to samo o sobě jako nějaká bezhlavá panika stejně nemá smysl hrotit... Zkrátka druhá otázka zní -> jak podle Vás prakticky jak zevnitř, tak zvenku fungovat co nejlépe v této společnosti, pokud bude jasné, že není v dosahu nějaký přesvědčivý projekt, který by mohl mít celoplanetární přesah na minimalizaci plýtvání a vykořisťování vůči všem zdrojům planety a lidí... Aby si člověk mohl s klidným svědomím říct, že dle logiky -> vždy aspoň něco trochu prakticky lepšího, než zbytečně horšího, aniž by to bylo jen povrchní alibi... Že zkrátka delá to relativně nejlepší... Snad jsem to aspoň v rámci nějakých možností vyjádřil dostatečně stručně a zároveň komplexně a srozumitelně... A kdybych to myslel jen jako podnět z jalové zvědavosti a nudy, tak to sem snad ani nepíšu... Spíš to beru jako takovou možnou terapeutickou inspiraci i pro někoho dalšího, kdo by třeba řešil podobný problém... Již to nebudu zatím dál natahovat...

Ahoj Bojovniku,

ideš na to pekne zoširoka, ako som na teba zvyknutý (musel som si to 3x prečítať) a uvedomil som si, že mne bolo lepšie, keď som teórie a filozofie prestal riešiť a začal som upratovať svoj vlastný život a svoje okolie. Venoval som tomu strašne veľa času a energie a akosi mi nezostalo na to "moje" najdôležitejšie.... Išiel som na to tak nejako vedome, podla pociťu, nabíjalo ma to, išiel som ďalej, vybijalo ma, zastavil som sa... Prestal som na to myslieť a v tom kľude mysle to dôležité prichádzalo akosi samo... ale možno je to moja cesta a tá tvoja je iná...

Snažím sa riešiť to, čo možem bezprostredne ovplyvniť. Keď ti niečo na svete a v živote chýba, bezodkladne to poskytni ako prvý ďalej

Čús

Uvědomil jsem si, že platí logika -> "Vždy aspoň něco prakticky lepšího, než prakticky horšího, nejlepší praktický možný kompromis mezi praktickým sobectvím a utopickými ideály tak, aby to nevedlo ani do nefunkčního extrému a plýtvání času, ale ani k pohodlnému alibi, že stejně něco není možné.".Protože praktický sobec řeší jenom, jak prakticky co nejvíce maximalizovat svůj užitek(ať už ho vnímá jakkoliv) a utopický idealista jen přemítá o tom, jak by zevnitř měli být všichni svobodní od všeho, co způsobuje zbytečné utrpení a inspirovat se s druhými k tomu navzájem a zvenku si nenechat utéct čas a možnosti k tomu použít veškerou lidskou inteligenci, zdroje, dovednosti, know-how, charakter, technologie a technologické experty, čas, energii, pozornost, média, podnikatele, investory, vědce, další odborníky, politiky a nevím, co do toho všechno ještě zařadit, aby se to tu co nejefektivněji jednou podchytilo a z lidí byla sejmuta zátěž přebytečných životních nákladů a závislostí na systému, z které potom těží ti ekonomicky mocnější.Obojí je samo o sobě blbost.Ale ironií je, že do extrému vzato, pokud idealista zůstane jen u přemítání, tak ho může v charakteru trumfnout i nějaký sobec, kterého zajímá jenom to jeho živobytí, ale vypracuje se a časem mu třeba dojde, že by mohl aspoň k někomu projevit nějakou štědrost a laskavost z prostředků, které vydělal.Zatímco ten idealista bude mít furt jen ty ideály.Pokud neosloví moc lidí z různých oblastí, kteří na základě toho nabudou motivace uskutečnit nějaký realný kolektivní projekt na snížení přebytečných nákladů a závislostí většího počtu lidí.Což není asi většinou moc pravděpodobné.Jak bylo psáno už v textu předtím, v ideálním světě by ti praktičtí sobci a jejich ambice byly usměrňovány zdravým systémem tak, aby to bylo přínosem pro celý kolektiv, né pro izolované skupiny, což je problém číslo jedna.Potom všichni ti zdravější Davidové, Heleny, Petrové, Marie, Janové a Sofie musí vycházet z toho, že z pozice jedné buňky nelze očistit přístup a ekonomiku celého miliardového organismu najednou.

Protože nedokážu rozjet ani to, aby se spojilo 1000 nebo deset tisíc lidí a zkusilo rozjet nějaký šikovně vychytaný projekt na levnější, nezávislejší bydlení, nebo zemědělskou produkci s menšími náklady díky odpadnutí různých mezičlánků a zachovalými parametry kvůli zdravotní kvalitě... atd. atd... tak musím fungovat v systému už tam, kde to nějak rozjeté je, ikdyž s většími zisky pro izolované skupiny... Nebo i pokud se někdo osamostatní jako OSVČ, živnostník, podnikatel, investor... a dokonce ikdyž samo o sobě nabízí dobrou službu... i kdyby byl lékař -> dejme tomu chirurg, který se specializuje na těžké případy po haváriích(abychom ho očistili od případů, kdy se se skalpelem chodí tam, kde měla pomoct životospráva).... Zachraňoval životy... Prostě velmi záslužná práce... Tak dokud je součástí nevyrovnaného systému, tak i jeho výplata představuje utrpení zbytku světa na méně ekonomicky a lidsky výhodnějších místech... tak to prostě je... Ale má se kvůli tomu ten lékař trápit, má odložit skalpel, nechat lidi po haváriích umírat a radši jít někam agitovat lidi, ať se dají dohromady nějací investoři, odborníci a lidi a začnou se systematicky izolovat od závislostí na ekonomických monopolech? Já sice nejsem ten mistr-chirurg... ale taky asi nebude vhodné jen ztrácet čas přemítáním, jaké by co mělo být, bez šancí praktické aplikace a dotažení do konce... S reálným užitkem pro lidi...

Ano, ono tohle by kdekdo mohl napadnout s tím, že samozřejmě, že je lidem líp, když se soustředí jen na vlastní životosprávu a živobytí a na zbytek lidstva se vyprdnou.Ale není to sobectví, jak by se na první pohled někomu mohlo zdát.Už Pavel Mácha psal -> že půstař = mistr rovnováhy... a otázka praktického sobectví, kdy někdo pracuje jen na vlastní prospěch a zbytek světa ho nezajímá a za každou cenu(třeba ten majitel kasín, nebo dejme tomu drogový dealer) a utopického idealismu, kdy někdo jen přemítá o tom, jak by lidstvo mělo okamžitě začít lépe spolupracovat a přestat být tak izolovaně zaběhlé ve svých kolejích bez ohledu na širší souvislosti.I zde je určitě potřeba balancování... být dokonce života jen ten majitel kasín, co si pak užívá někde na pláži a má všechno v paži.. nebo ten idealista, co honí jenom přemítání a čas mizí bez jakékoliv praktické aplikace do černé díry... jistě není řešení...Problém je, že jedna buňka nevyrovnanou ekonomiku miliardového organismu nezmění, a i ten doktor-mistr-chirurg, který zachraňuje lidi po autohaváriích... dostává výplatu z nevyrovnaného systému a utrácí ji za služby, produkty a statky nevyrovnaného systému... ale to asi není důvod, aby odložil skalpel a přidal se jen k přemítání nějakého idealisty... Pokud tam na ně teda za rohem nečekají nějací investoři a odbornící, kteří řeknou ->"Nezoufejte, pojďte za námi, jdem na to xD xD xD."...



Chybí mi vidět svět, kde se neplýtvá časem ani prostředky kvůli přebytečným, nebo vysloveně škodlivým věcem.Nebo pro nadbytek úzké skupiny lidí na úkor širší skupiny lidí.Ale nejsem schopen mu poskytnout ze své izolované pozice to, aby se to změnilo.Tak nezbývá, než v rámci svých možností, i v rámci tohoto nevyrovnaného systému se asi nějak dál přiměřeně prosazovat jak to nejlíp půjde.

Ještě jedna taková informace ze zákulisí... Možná jsem měl být víc jako můj bratr... ten prostě buď vůbec neřešil co lidstvo nebo si dobře uvědomil, že s ním sám stejně nepohne... a vystudoval vysokou školu informatiky a teď programuje finanční funkce pro různé banky, finanční poradce apod... Defakto vydělává na tom, že v dnešní době se produkty, služby a statky bez technologií a finačních systémů neobejdou a vydělává dobře.A neřeší, že se třeba tak trochu veze na všech lidech, co dělají méně efektivní a výnosnou práci ->jejich problém, že nebyli schopní a ochotní se líp vypracovat.Ale ono to právě vůbec není tak jednoznačné... Bratr kdyby chtěl, tak by měl asi větší finanční a profesní páku než já, začít organizovat nějaký širší projekt pro více lidí, jak se co nejefektivněji nějak osamostatnit, přestat zbytečně dřít na nevyrovnaný systém a zařídit si komunitní projekty, kde práce členů se bude vracet víc jim samým.Ikdyž těžko říct, já nevím, co má bratr v sobě a taky co bude schopen za projekty nebo nebude nakonec projevit i tam venku.Jen na zamyšlení je to zajímavé... Možná jsem neměl tolik času věnovat studování různých filozofických a duchovních zdrojů... Ale měl jsem prakticky víc zdokonalovat své technologické dovednosti a ekonomicky se lépe prosadit... a pak z kapitálu třeba zkusit rozjet něco pro širší skupiny lidí... Dle přísloví -> nedávej lidem rybu, ale nauč je rybařit... Možná jsem si trochu nechal ujet vlak... Buddhisticky vzato se snažím držet uvnitř nenásilnou dobrotivost a vyrovnanost... Ale někdy si říkám, jestli světu nechybí víc i ti lidé s tím ušlechtilým jednáním inteligentně a efektivně projeveným v etických projektech tam venku... Jestli ta ušlechtilá nálada, způsob myšlení a stav vědomí stačí sám o sobě...

Ahoj Bojovniku,

hehe mieriš hodne vysoko, začal by som skromnejšie. Čo tak skúsiť partiu 5 ľutí. Rýchlo zistíš, že zorganizovať čo i len 5 ľudí je docela fuška

Není inej cesty, musíš začať, a začať od seba, ísť príkladom, systematická práca, more osobného času, sebazapretia. Bez toho to bude iba plané filozofovanie aj keď s ušlachtilým úmyslom. Môžeš mať v hlave plán megapolisu, vysuté záhrady, generátory voľnej energie, teóriu "všehomíra" i odpoveď na otázku života vesmíru a vubec, ale nakoniec chlapec čo zbúcha búdku pre vtákov ten nakoniec urobí pre svet viac ako ty... A ty sa budeš klamať sám seba, ako si vlastne ďaleko a vyskoko.



Paradoxne to v živote tak je... Veľa svätcov boli predtým veľkí hriešnici a majú tak povediac "nažité".



Pomáhať a zachraňovať iných môže iba ten, kto už ma vyriešeného seba. Topiaceho nemôže zachraňovať niekto, kto nevie plávať. Utopia sa obaja. A keď sa každý postará v prvom rade sám o seba, bude vlastne o každého postarané nie? Krok k lepšej spoločnosti Keď sa budeš moc starať o druhých (ktorí často o to ani nestoja), môžu to začať zneužívať, môže to viesť k pasivite a zavislosti na "pomoci". Pozor na samaritánsky komplex, môže to byť slepá ulička... Niektorí ľudia musia padnúť na hubu, aby sa rozhýbali. Je to tak, ale jasné zomrieť ho v zime a hlade nenechám



S druhými by som sa neporovnával. Budeš sa sústrediť na to čo robia druhí, že sa prestaneš sústrediť na svoju vlastnú cestu. Ano inšpirácia ano, ale nie porovnávanie a kopírovanie.

Bojovníku premietaním (overthinking) to nedáš. Musíš si vyhrnúť rukávy, zaťať zuby a dať tomu hodne času a energie, systematicky, krok za krokom, ako vystup na Everest, bez toho to nepôjde.

Jak si na tom teraz s pôstami? Športom?

Bojovníku, Ty máš len jeden problém. Jeden jediný: nechávaš myseľ, aby Ti vládla.

Riešenie je presunúť sa z mysle do Prítomnosti.
Pokým to neurobíš, budeš stále tápať, budeš stále v neistote a nebudeš vedieť, čo robiť a ako "správne" žiť.

To isté, čo riešiš teraz, si riešil pred rokmi a riešiš to stále. Neposunul si sa ani o centimeter.
A budeš to riešiť aj o 10 rokov a aj v okamihu smrti.
Jedine že by si sa rozhodol konečne prebudiť.

Dovtedy budeš len meniť jedny hračky za druhé, jedny haraburdy za druhé, jedny myšlienky za druhé, jedny filozofie za druhé.
Ale vo výsledku si stále tam, kde si bol. Prešľapuješ na jednom mieste.

Myseľ Tvoje problémy nevyrieši. Nemôže. Je to mimo jej pôsobnosti.
Ale Ty to nechceš/odmietaš chápať a vidieť a stále riešiš svoje problémy mysľou a chceš, aby Ti myseľ ponúkla riešenie.
Neponúkne. Nikdy. Nie je toho schopná.

Pričom Ty sám už máš všetko potrebné, aby si vedel odpovede na svoje otázky. Teraz v tejto chvíli. Ale to by si musel zobrať zodpovednosť za svoj život do vlastných rúk. Ale to Ty odmietaš (u)robiť a nechávaš myseľ, aby Ti vládla.
Ako chceš. Tvoja voľba.
Následky svojich volieb nesieš len Ty sám.
Tvoj život je výsledkom Tvojich volieb. Tvoj pocit šťastia/nešťastia, spokojnosti/nespokojnosti, istoty/neistoty v živote je výsledkom Tvojich volieb. Tak voľ múdro. Nechať ego vládnuť nie je múdra voľba. Neprináša ani istotu, ani spokojnosť, ani naplnenie, ani šťastie. Ale len pravý opak. Napriek tomu stále túto voľbu robíš.

Riešiš svet, druhých ľudí, spoločnosť... Nevidíš, že svet/druhí ľudia/spoločnosť sú len Tvoj vlastný odraz?
Svet vyriešiš (resp. zmeníš) tak, že vyriešiš (resp. zmeníš) sám seba.

Napíšu to tak, jak bych z pohledu sebe před 10-15 lety chtěl, aby to někdo napsal a co bych chtěl, aby zaznělo pro doplnění celkového obrazu.Protože to, co píšete vy není rozhodně zcela špatně, ale taky to není zcela dobře.

Zkusím to napsat co nejstručněji.Jak to mé vyjadřovací schopnosti širších souvislostí dovolí.


Přístup zohledňující pouze nitro a individuální potřeby ignoruje svět tam venku.

Přístup zohledňující pouze svět tam venku ignoruje nitro a individuální potřeby.



Ano, ono se to někdy kryje.Protože člověk, který příliš zkoumá jen svět, ale s ohledem na nitro nebo nitro, ale s ohledem na celý svět se při příliš extrémním jednostranném přístupu jakoby zpomalí, zastaví, zablokuje a z pohledu lidí, kteří řeší jen bezpředmětně dobrou a klidnou náladu, mysl a vědomí nebo naopak jenom svůj individuální úspěch ve světě a své potřeby nebo obojí.Jsou prostě jakoby out, v danou chvíli v daném rozpoložení nepoužitelní, nefunkční... A lidi, kteří vnější svět a jeho chaos a egoismus vzdali a řeší hlavně svou náladu, klidnou mysl a odpoutané vědomí ti aspoň dál prý kolektivně šíří dobrotivost a odpoutaný klid.A ti, co řeší svůj individuální úspěch ve světě a své potřeby jsou aspoň aktivní a funkční, ikdyž je otázka z širších souvislostí s jakými vlastně dopady.A mohou více pomoct zvenku i ve svém bezprostředním okolí.
(Možná je to trochu nešťastně formulované.Prostě někteří řeší hlavně vlastní živobytí a životosprávu, nezbytné potřeby(tam venku) i tam uvnitř vlastní náladu, způsob myšlení, koncentraci a stav vědomí, protože si říkají, že když vyřeší aspoň sebe pomůžou tím aspoň sobě a ještě i celku.A ono je to lepší, než se zaseknout na tom, že to samo o sobě nezmění destruktivní způsob chování a stavu vědomí společnosti.Což je pravda.Ale není to samo o sobě všespásné.)

No a o tom to vlastně je.

Ale pak je druhý pohled... Lidstvo jako celek bez zdravějšího vnějšího nebo vnitřního vedení se z určitého pohledu chová jako chaotická černá díra.Spousta lidí v ní umírá ve fyzické, duševní nebo duchovní bídě.A není tak lehké říct -> z pohledu jedné buňky není možné změnit fungování celého organismu zvenku ani zevnitř.A není to moje chyba.Já mám právo fungovat tak, abych zvenku i zevnitř byl co nejvíc v pohodě.Protože můj pád nikomu nepomůže.Což je pravda.Ale taky je pravda, že když si tohle řekne každý, tak se situace jen tak nezmění.

Z pohledu logiky vždy aspoň něco prakticky lepšího, než něco zbytečně prakticky horšího.By člověk zvenku i zevnitř fungoval, jak nejlíp to jde a zbytek nechával osudu.Což je správně.Čistě obecně logicky cokoliv jiného je nezdravé, plýtvání kapacitami.Problém je, že pokud nad tím jenom tak v rámci nejlepšího svědomí a vědomí člověk nemávne rukou a neřekne si -> ostatní tam venku ve svém přístupu a tam uvnitř ve svém nitru stejně řeši hlavně svoje egoistické pohnutky a nedají si jen tak říct... Tak ať si odžijí svůj osud.Proč bych se zbytečně vysiloval ještě já.Taky z určitého pohledu důležitá pravda.Ale ve skutečnosti z mého pohledu poctivý přístup by znamenal, že se člověk opakovaně a soustavně dokáže upřímně zeptat -> Je tohle momentálne z pohledu celku vůči mně a z pohledu mě vůči celku to zvenku i zevnitř nejlepší, co může být?A tady už pak nastávají komplikace.

Jinak je blbost, že osvícený člověk nemá být schopen rozlišovat a duševně pracovat.To je stejný defekt jako být myslí a duševními pohnutkami posedlý.Jde o to s myslí umět pracovat stejně efektivně jako s tělem.Když je čas práce, tak ji dělat nejlíp, jak to jde.Když čas odpočinku, tak umět vypnout.Lidé jsou schopní velkých výkonů -> z pohledu těla třeba mistři bojového umění, fyzické kombinace, které se běžný člověk nikdy nemá šanci naučit.Nebo neurochirurgie(zde už je to kombinace obojího).Z pohledu mysli -> být schopen navázat takové množství duševních souvislostí a k tomu podat takový v URČITÝCH(to je zde důležité) mentálních dovednostech duševní výkon, oproti kterému jsou někteří lidé, co chtěji za každou cenu druhým umlčet mysl a vymazat ego jako děti ve školce.A ti lidé se taky musí naučit tělesně i mentálně odpočívat, pokud se nemají zhroutit.A určitě to někteří z nich dokážou, pokud ne, dřív nebo později je to dožene.Druhá věc je, že společnost jako celek potřebuje(TEDA ÚDAJNĚ ), aby se ekonomika co nejvíc rozrůstala za každou cenu, aby ti co jsou na vrcholu pyramidy, z toho mohli co nejvíc a nejdýl těžit.Takže to co se stává normou pro dostatečný výkon, zvlášť u náročnějších pozic, už samo o sobě někdy bývá na hranici s posedlostí a vysílením.

Ale zde jde hlavně o to, aby prostě každá práce měla nějaký skutečný nejlíp kolektivní přínos.A to se bohužel neděje... Aby to nebylo jen zabíjení času kvůli lhostejnosti a posedlosti něčím, co samo o sobě hlubší kolektivní klid a spokojenost nenastolí.

Došel jsem k tomu, že charakterní člověk bez technologického a biologického know-how, dovedností , znalostí a navíc kapitálem a podpory těch druhých.A toho, aby mu do toho někdo jiný nehodil vidle(ekonomický a právní aparát.)Těžko z venku pohne světem tak, aby co nejvíce lidí osvobodil od přebytečné finanční, časové a pracovní zátěže, minimalizoval jejich životní náklady a dal jim čas a prostor na jinou, ideálně smysluplnější činnost a odpočinek.Tedy nakonec se zdá, že ano -> většinou je správná odpověď se raději zaměřit na vlastní živobytí a životosprávu a umlčet zbytečné ambice(ego) a ideálnější teoretické souvislosti(mysl).A prakticky to dává smysl... Zablokovaný člověk není schopen tak dobře udržovat a sdílet bezpředmětně odpoutaný, vyrovnaný, klidný, radostný a funkční stav vědomí, mysli a náladu.Ani dobře tam venku pracovat a jednat.

Je to asi jako když jeden lékař je naprosto lhostejný k tomu, co mají druzí v nitru nebo co dělají tam venku.Prostě zachraňuje na sále lidi po autonehodách.A objektivně vzato je pozitivnější síla, než ten, který spekuluje o tom, jací by měli být ti druzí a co by měli dělat a jak je k tomu přimět.Ale to neznamená, že je to konečné řešení.Jenom relativně vzato momentálně to nejlepší možné.A s tím je třeba se vyrovnat.

Jinak ten teoretický rozhodovací strom toho, co by bylo zvenku a zevnitř nejlepší, kdyby byla možnost, že by se kolektiv byl schopen a ochoten přizpůsobit, by najednou byl složitejší a nebyla by zde jedna absolutně správná odpověd -> umlčet mysl a zrušit všechny ambice.To je naprostá hloupost.Nebo si hledět jen své práce, své životosprávy(vnitřní-> nálada, myšlení, koncentrace, stav vědomí a vnější těla/jednání/hlasu) a svého živobytí.

Poctivý člověk to má těžké.Musí se poctivě vyrovnat s tím, že i kdyby zítra měli všichni zemřít, tak prostě z pohledu svého stavu vědomí, mysli, nálady a jednání udělal to nejlepší, co věděl a s tím je vyrovnán umřít.

Ještě jsem tohle sdílel z AI a ono vyplivlo tohle ->

Člověk nemůže obsáhnout celek ani ho řídit.
Ale nemůže se z něj ani úplně vyvázat.

Proto jeho úkolem není najít dokonalé řešení,
ale jednat co nejlépe v rámci svého reálného dosahu –
jak vůči sobě, tak vůči okolí.

Poctivost neznamená najít absolutně nejlepší možnost,
ale rozhodnout se na základě toho, co v danou chvíli ví a zvládne –
a nést důsledky bez neustálého vracení se zpět.

Mysl není nepřítel ani spása.
Je nástroj, který je třeba používat, ale i odkládat.

A smysl nevzniká z dokonalosti systému,
ale z konkrétního jednání v jeho nedokonalosti.

Nejde o to udělat maximum pro svět, ale neudělat z vlastního života vedlejší oběť snahy svět zachránit.

Tak já jen aby někdo, kdo tohle bude číst.Měl třeba více dílků skládanky, než já před 10-15 lety.

PS: Ještě k tomu umlčování mysli a vymazání Ega.

Mysl je stejně jako tělo nástroj.Zdravé tělo a zdravá mysl je něco úplně jiného, než třeba rakovinou nebo posedlostí stižené tělo nebo mysl.To je třeba vědět.Stejně jako ani zdravé tělo nemůže být pořád jen v pohybu(ono vlastně je pořád v pohybu, ikdyž ležíme v posteli, ale myšleno že nemůže pořád podávat nějaký přehnaný výkon v nějakých činných pohybech a polohách)nebo jen ochable ležet na posteli.Tak ani zdravá mysl nemůže být pořád přehnaně a taky nějak jednostranně, omezeně napjatá a přepjatá k jakémukoliv výkonu nebo ochablá a bez schopnosti fungovat.

A Ego.To byla vždycky chuťovka všech duchovních mistrů .Hlavně to nedostatečné vymezení kontextu tohoto slova.

Co jsem já tak zlehka pochopil, tak když se tohoto pojmu chytí nějaký člověk posedlý duchovní svobodou, tak tak dlouho zpochybňuje každý krok nebo i absenci nějakého kroku těch druhých nebo i vlastní, až, pokud se mu podaří je nebo i sebe takovým nevhodným způsobem přístupu nakazit, tak to vede často k depresi, zbytečně umocněnému boji sama se sebou(hrubě povrchnímu), nihilismu.Řečí jógy ---> k Tamasu, místo Sattvě.K zatemnění místo osvícené vyrovnanosti.

I Květoslav Minařík potvrzoval myšlenky ve smyslu-> Nespásonosná askeze je horší, než když běžný člověk sice žije pozemským a i pudovým životem a neomezuje se v něm.Ale bývá v něm někdy více světla, než v těch, co se chopí duchovního učení skrze svou nižší přirozenost a začnou nefunkčním způsobem bojovat se sebou i druhými.Být schopen se vzdát všech přebytečných potřeb a s obhájením těch nezbytných být v míru a radosti a vnitřně se povznášet k bezpředmětně dobré, klidné a ušlechtilé náladě, jednání, stavu mysli a vědomí stojí samozřejmě výš, než přístup bežného člověka.Ale je potřeba tyto úrovně nemíchat a nezaměňovat.

Podle mě i z pohledu buddhismu -> Kde každé "Já" je v podstatě neexistující, relativní iluze, bránící nirváně.Jak tělo, tak mysl, tak jakákoliv identifikace ve vědomí, myšlenkách, pocitech a vjemech.Tak buddhismus stejně doporučuje i v rámci nezbytných zdravých potřeb jak na úrovni těla, tak mysli, pečovat v rámci možnosti jak o vlastní nezbytné zdravé potřeby, tak o potřeby druhých.Né je lhostejně potlačovat, ignorovat... Ale ani nebýt pochody těla a mysli posedlý, ulpívat na nich... Což je mému vidění cestě k osvícení daleko blíže.

Jinak možná trochu méně problematická, ale ani příliš tolerantní definice pro ego -> Určitá relativní, dočasná úroveň v rozsahu vědomí, nebo určitá relativně podmíněná závislost na určité relativní identitě...

A zde je potřeba si uvědomit -> Není rozsah vědomí jako rozsah vědomí, závislost na určité relativní identitě jako závislost na určité relativní identitě.. A upadání do závislosti jako upadání do závislosti, a povznášení se nad závislost jako povznášení se nad závislost...

Líp to bohužel popsat neumím.V buddhismu mají celý rozsah sfér od nejnižších pekel plného utrpení, agrese, ale i temnoty, lhostejnosti, nevědomosti, deprese, hladu, žádostivosti... Po nejvýšší nebesa, kde bytosti prý žijí jen z bezpředmětného blaha z meditace.Ale dokud je tam prý jakákoliv stopa závislosti, tak to není konečná nirvána.Ale rozhodně je nějaký relativní rozdíl mezi někým v totálním zajetí své identity ve smyslu zloby, bažení kdoví po čem všem prchavém a úplné sebestřednosti, kdy pro své prchavé potřeby a uspokojení neváhá způsobovat druhým jakékoliv utrpení.Nebo někom, kdo sice ještě nepřekonal relativní ego a stále je určitým způsoben živě provázán se samsárou, ačkoliv jen někde ve sféře stále ještě duality subjekt-objekt, byť třeba velmi jemné.Kdo z nás na takové úrovni je, aby je mohl soudit? Takže bych si dával velký pozor na to, házet celou existenci do jednoho pytle jako pekelnou a iluzorní a každý krok i zastavení se v ní v relativních stavech jako špatný... Tím se dostanete jen do začarované spirály odmítání, která vede k nihilismu, depresi, stresu, odporu... Který sám o sobě nic nevyřeší... Pokud tedy nedojde k nějakému "osvícenému" zlomu.I to se prý někdy stává... Ale jinak se jde od hrubějšího k jemnějšímu... A od jemnějšího k bezforemnému... Jak radí moudré knihy.

Jinak buddhisté to mají v kostce takto -> Neubližovat zbytečně nikomu.(ani sobě).V nedokonalém světě se chyby bohužel dějí, ale vždy je nejlepší pokračovat dál, nejlepším možným způsobem, záměrně prostě nic nezhoršovat.To neubližování se pak ještě větví na-> nezabíjení, nenapadání, nekradení, nepodvádění, neznásilňování, nebraní ani nesdílení omamných látek, neulpívání...Je tam toho ještě pak víc, ale tohle je taková kostra.A samozřejmě s tím jak uvažujeme o dopadech následků na úrovni kolektivu, tak se to bohužel zamotává.Není jasné dohlédnout na plný rozsah jednohoho izolovaného skutku.Pak nezištná pomoc(i sobě)... Štědrost, laskavost... Moudrost... Vědět jak nejlíp pomoct(moudrost) a taky to dělat(laskavost, štědrost)... Ta laskavost(Mettá) není jen na úrovni jednání, ale taky nálady, způsobu myšlení, soustředění a stavu vědomí... I tímto se prý kolektivně sdílí to, co lidstvu pomáhá vystoupit do ideálnějších stavů... Uvědomění si pomíjivosti relativních a dočasných fyzických a duševních forem a jevů... A hluboké vyrovnání se s tímto faktem (Uppekhha -> která mimochodem stojí v buddhismu výše, než "pouhá" laskavost a štědrost, ale je velmi často zaměňována za lhostejnost a pohodlnost... řečí jógy -> Sattvická vyrovnanost, za radžasickou posedlost nebo tamasickou zatemnělost,ochablost, pohodlnost a lhostejnost...) Taky vyrovnanost s tím, když něco nědokážeme změnit ani svými dovednostmi a moudrostí, ani laskavostí a štědrosti... Tak nikdy neklesat do deprese, pesimismu negativity.. Ale buďto si udržet zářící dobrotivost(tohle označují buddhisté taky jako Mettá, nebo milující bezpodmínečná laskavost) nebo hlubokou vyrovnanost(Uppekhha, nejvyšší brahmavijára)...

Má to všechno určitý hlubší a širší smysl, který vede adepta relativním fyzickým i duševním světem tak, aby mu poskytl aspoň nějaká vodítka k tomu, aby neupadl do zbytečných nefunkčních extrémů.Ale já jsem bohužel v tomto všem vesměs laik-samouk, takže dokážu sdílet jen to, co je v mých možnostech.Je na Vás, abyste si z toho vzali to nejlepší a pokračovali po svém.

Nejsem ani kompenentní duchovní mistr ani kompetentní biologický a technologický a ekonomický a politický odborník a velikán, který dokáže spasit lidské nitro i ekonomiku a uspokojit jeho jak povrchnější, tak hlubinnější potřeby.

Tohle bych si asi taky před 10-15 lety přál číst v kontrastu s různými lidmi, kteří tak sebejistě míří na základnu ega a mysli těch druhých.

Bojovníku, Ty nevnímaš, čo píše druhá strana a opakuješ dookola to svoje.
(Presne tak ako minule. Žiaden posun z Tvojej strany.)

Komu niet rady, tomu niet pomoci.
Keď chceš vymýšľať imaginárne problémy a potom sa v nich dookola vŕtať, nech sa páči. Márnenie času.

Toto nie je diskusia.
Toto je pre Teba monológ a pre druhú stranu strata času.
A čas je vzácny. Takže - maj sa.

(koniec "diskusie")

Přijde mi imaginární i představa, že někdo zpochybní důležitost reality a tím se samo o sobě něco vyřeší.

Z jedné strany Slunce svítilo i zapadalo za posledních deset let i bez tvých podnětů, týkajících se ega a mysli.To je jeden tvůj pohled dotažený na doraz.
Z druhé strany.Tento svět by byl ještě větším peklem, kdyby určití lidé nebyli schopni a ochotni navzdory společenským nerovnostem a nespravedlnostem držet aspoň nějakou etickou základnu.Třeba se jim to a nejen jim, ale všem, vrátí a skrze technologickou automatizaci to nepovede jen k dalšímu upevnění vykořisťování nebo pádu do pohodlnosti a lhostejnosti a konzumu skrze získaný komfort.To jsou podle mě reálné scénáře.

Třeba to vyjde a to nejlepší, co mohl člověk dělat bylo skutečně hledět si svého živobytí a své životosprávy, ať už zevnitř tak zvenku.A zbytek nechat osudu.Byl bych za to rád.A třeba se to všechno pokazí.A bude nutno akceptovat, že člověk neměl páku na všechny společenské události.Květoslav třeba z jednoho pohledu psal, že sdílení příznivých stavů se světem stačí.Tak třeba stačí.Někdo zase zastává názor, že kdo se nepodílí na technologicko-ekonomické změně pro všechny, tak se jen veze, ikdyž nutno dodat, že i všichni inovátoři se vlastně vezou na těch, co udržují infrastrukturu v chodu.Ale taky se může stát, že kdejaká práce v tomto prozatím nevyrovnaném tržním systému se otočí ještě víc proti všem lidem samotným, ale třeba ne.Ale jestli jo, tak pokud člověk stejně neměl jak pohnout poměry lidstva ani zvenku ani zevnitř, tak je to stejně asi "před hrob i za hrob" už jedno.

Spíš jsem chtěl asi pro sebe i pro druhé zaznamenat, že nemusí být SELHÁNÍ povahy v podstatě pracovat spíše hlavně na sebe + možná pro pár blízkých kolem.Bez vnějšího kolektivního přesahu vedoucího k větší vnější nezávislosti a harmonii.Když jiné možnosti jsou většinou mimo dosah jedné buňky vůči miliardovému organismu.Ale je dobré si uvědomit, že to neznamená, že je všechno ideální.Jen, že některé osudy se třeba musí nechat svému volnému průběhu a nemá cenu ještě k tomu zbytečně klesat na duchu.

A zevnitř.Takových lidí, co mají jasný názor na to, že stačí někomu připomínat, aby se prý utišil.Těch je .Slunce svítí i bez nich.Jde tady jen o to, jestli vyjde to, že lidstvo nakonec nepůjde do zbytečných dalších příkoří i bez nějakých dalších klíčových lidí, co zvenku a zevnitř dosud drží příznivější poměry, které tomu třeba ještě brání.Aspoň nějakou charakterní přehradu.Nebo už to bude jedno.Tento postoj je nutno mít vůči všemu nejhoršímu utrpení s egoismem spojenému, co se může stát, pokud nelze lepším přístupem bezprostředně vůči možnostem určitého člověka, něco nakonec už změnit.

Tak asi tak.Myslím, že za mě jsem vyjádřil, co jsem potřeboval.Čas je drahý, jak píšeš, aspoň z pohledu relativní reality.Tak je čas se pohnout dál

Ještě už jenom "krátce" na základě tisícileté moudrosti z hinduismu, buddhismu a moudrosti Květoslava Minaříka pár posledních souvislostí.Aby v nich mohl každý najít pravděpodobnou pozici, kde ho může tlačit bota.A měl poctivou nápovědu k upřímnému rozhodovacímu stromu.Mimo přehnané posedlé bujení mysli, ale i tupého potlačování mysli.Obojí je defekt.

Líbí se mi metafora o kocourovi a drápech(mysli).Zdravý kocour je schopen drápy zatáhnout, když je potřeba, vytáhnout, když je potřeba, brousit, když je potřeba a použít je, když je potřeba.A není posedlý lpěním ani na jednom jejich výchozím stavu na úkor jiného.Když k tomu přidáme pohled moudré bytosti, tak je třeba ještě doplnit uvědomění pomíjivosti dosahu kocourovi existence i jeho drápů.Ale zároveň to neznamená povrchní odmítnutí jakéhokoliv fungování v byť relativní a dočasné, ale stále ještě probíhající sféře existence.To je příznak tamasu, úpadku, nikoliv jasu Vědomí.Na druhé straně sice existuje na vrcholu i osvícené zřeknutí každé fyzické, duševní a duchovní vazby na relativní realitu, ale je potřeba dávat velmi upřímny pozor na to, zda to není jen maskované ego, které si lebedí v temnotě v póze (nej)vyššího duchovního učitele, či adepta mluvícím o tichu a absolutní duchovní nezávislosti předčasně a ze závislého stavu, který přináší do mysli druhých jen další rozpory v jejich přístupu k životu.Ikdyž nakonec může někdo namítnout, že i tohle nakonec může být zkouška jejich přístupu.Ale účelem tohoto textu je ukázání základních principů, né sofistikované přemítání nad paradoxy, ve kterých se i špatný přístup může obrátit v dobrý výsledek.

Klíčová slova -> Brahmaviháry -> Mettá, Karuná, Mudita, Uppekhá -> Purušárthy -> Káma, Artha, Dharma, Mókša -> Upája -> Bhóga, Jóga
Myslím, že tyto pojmy jsou k uspokojivému naznačení kontextu v mentální rovině dostatečné.

Následné souvislosti jsem částečně upravil dle sebe.Je na Vás, co si z toho vezmete a co tu necháte.Zodpovědnost za vlastní přístup zůstává na Vás.

Brahmaviháry->

Mettá(milující dobrotivost, laskavost)

Jde o stav vnějšího jednání i vnitřního vyzařování(ideálně ještě propojených s moudrostí, Paňňá), které nejsou znečištěné sobeckými zřeteli.Je třeba se mít na pozoru před naivní laskavostí, kdy je Vaše laskavost zneužívána k umožňování pokračování něčího egoismu, utrpení a závislosti.Na svém vrcholu údajně vede do skoro nejvyšších sfér existence, odkud už posléze je nutno odložit jakýkoliv zbytek lpění, vyhraňování, vymezování a následně již musí přejít v čistou Uppekhá(vyrovnanost), aby bylo dosaženo Nirvány.Přestože to tedy není brahmavihára nejvyšší, její ideál stojí nad 99,9% běžných karmických stavů bytostí.V 99,9% je pohlížení na ní jako na něco nedostatečného a omezeného spíše arogancí kritika, než -li oprávněným pohledem moudrého a osvíceného.Ikdyž kontext není vždy tak jednoduchý, není vždy jednoduché na 100% předvídat, co vlastně samo o sobě nakonec povede k upevňování lpění nebo k jeho rozvázání.Navíc není lehké daný ideál opravdu důsledně se vším všudy dodržet.

Blízký nepřítel(žádostivost, lpění)

Všechny laskavé, inteligentní skutky se stávají argumentem pro vliv sebestředné autority člověka, který tím obhajuje svoje lpění.Od zcela zjevných forem po ty jemně skryté formy.Prohlubuje závislost.Blízký nepřítel proto, že narozdíl od vzdáleného, nemusí být na první pohled patrný.

Vzdálený nepřítel(odpor, hněv)

Vzdálený zde proto, že lze jasněji vidět, že se projevuje něco v rozporu s touto brahmavihárou.Pokud někdo zlostně nebo hrubě odporuje, útočí, projevuje agresi, je na první pohled patrné, že nejedná z laskavého naladění.V krajních případech je možno to omluvit spravedlivým hněvem, či útokem, pokud je cílem skutečné dlouhodobější dobro, o které se takto bytost zasazuje.Ale dlouhodobobě je žít ve stavu permanentí zlosti, odporu a hněvu neudržitelné.Ideálem je spíše být vyrovnaně akceschopný bez takového přístupu.


Karuná(soucit)

Jde o to umět poznat, že druhá bytost trpí nebo může následkem svého přístupu trpět a pokud to situace umožňuje, pomoci jí.Ale situace není tak lehká.Není často v možnostech jedné bytosti pomoci všem a to je třeba si upřímně připustit a vyrovnat se s tím.Na druhou stranu je třeba si upřímně připustit, když tu ta možnost je, že by bylo dobré pomoci a nemávnout nad ní rukou.Taky jsou určité následky nevyhnutelné, jelikož žijeme v pomíjivé realitě, kde dochází k relativním nemocem, rozkladu a smrti.A ve světě, kde hnací sklony lidí nejsou často vznešené pohnutky, ale pohnutky lhostejné a sebestředné.Což vytváří miliardový organismus, ve kterém z pozice jedné buňky nelze vždy vyřešit všechno a je nesmysl se kvůli tomu ještě navíc zbytečně ničit.To ničemu nepomůže, jen se dobrá buňka zničí.Taky je třeba se mít na pozoru před naivním soucitem, kdy je Váš soucit zneužíván k umožňování pokračování něčího egoismu, utrpení a závislosti.

Blízký nepřítel(zoufalství)

Utápění se nad utrpením jednotlivce, či celého světa, které paralyzuje jakoukoliv akceschopnost a způsobuje ulpívání na tomto zoufalství.Přílišná dojímavost, vyžívání se v citovém smutnění, jakoby se samo o sobě jednalo o ctnost, která má dokázat něčí ryzí povahu a která má sama o sobě něco změnit nebo být odměněna.Někdy jsou situace takové, že nic jiného, než se pořádně vyplakat ze smutku třeba pro danou bytost není možné a může to být v pořádku.Třeba už jenom upřímný pláč může někoho kolem změnit.Ale není žádoucí v tomto stavu nuceně zůstávat příliš dlouhou dobu.Pak se mění v nefunkční sebestřednost.

Vzdálený nepřítel(lhostejnost, krutost, škodolibost)

Lhostejnost, která není projevem duchovní svobody, ale otupělosti nebo zlomyslnosti povahy.Zjevná krutost a škodolibost, napadání slabin druhých, maskovaná za potřebu silnější autority.Nezájem o blaho druhých.Starání se jen o vlastní teritorium.Vyžívání se v utrpení druhých.

Mudita(spoluradost)

Jde o to cítit upřímnou radost z příznivého stavu věci u těch druhých.Opět ale situace není tak lehká.Některé na první pohled příznivé výsledky jsou samo o sobě izolované a omezené.A pokud by člověk stavěl svůj přístup k druhým jen na nich, tak jim defakto schvaluje omezený pohled na realitu.Na druhou stranu, být zase jen tvrdým, chladným kritikem a odsuzovat všechno jako nedostatečné a prchavé, pomíjivé.Vede samo o sobě k nihilismu.Což není přiznivé samo o sobě ani pro světsky zaměřené lidi, ani moudré duchovní lidi.Moudrý se vyhýbá tuposti tamasu i posedlosti radžasem v každé formě.(Když do toho zamíchám hinduistické pojmy).

Blízký nepřítel(lpění na povrchních radostech, pokrytectví)

Spolucítění radosti s druhými jen na základě pomíjivých radostí, úspěchů, které samy o sobě udržují závislost, která posléze vede k zbytečnému utrpení.Předstírání radosti z příznivých okolností druhých, aby si člověk udržel masku nějaké morální autority, z které později bude moct těžit.

Vzdálený nepřítel(závist, žárlivost)

Znevažování druhých kvůli svým vlastním nevyřešeným potřebám, s kterými se člověk nedokázal vyrovnat.

Uppekhá(vyrovnanost)

Tato brahmavihára je asi nejblíže nirváně.Jde o bezpodmínečnou vyrovnanost s minulým, současným a budoucím stavem věcí takovým, jaký musel být, musí být a bude muset být.Ale opět to není tak lehké.Riziko tamasu v této brahmaviháře se skrývá v tom, že si člověk už předem bude hrát na to, že reprezentuje živou vyrovnanost nezávislou na čemkoliv pomíjivém, nebo minimálně jejího ryzího propagátora.A zpochybní hodnotu moudrosti, laskavosti, soucitu a spoluradosti v relativní sféře existence jako něco, co je jen pro ty, kdo ještě lpí na pomíjivých vazbách reality, ačkoliv sám je v ní ještě chycen také.Ale defakto mluví z umrtveného stavu a může působit umrtvujícím způsobem i na druhé.Riziko radžasu v této brahmavijáře se skrývá v tom, že se hodnota duchovní svobody zpochybní jako utopie pro lidi hnijící zaživa, vyhýbající se akceschopnosti, ambicím a (z)dravé životní vášni.Z pohledu tamasických lidí mají vlastně pravdu.Ale z pohledu vyššího sattvického ideálu.Jsou jen otroky svých impulzivních, závislých sklonů, které je nutí nahánět pomíjivé cíle bez dosažení skutečného klidu a vyrovnanosti.

Blízký nepřítel(lhostejnost)

Lhostejnost, umrtvený vnitřní stav, nebo směřující k umrtvení, který se maskuje za duchovní nezávislost.Nezájem o blaho druhých, protože je přece všechno pomíjivé a tak nemá význam se o něco snažit, zatímco daný člověk projevující toto přesvědčení defakto hnije v iluzi vlastní duchovní nezávislosti nebo směřování k ní.

Vzdálený nepřítel(posedlost ambicemi, sklony nadměrného uspokojování, úzkost z reality)

Radžasická impulzivita, kdy se nebere zřetel na potřebu hlubší vyrovnanosti a klidu a nahání se za každou cenu jen úspěchy a uspokojení v povrchnější fyzické a duševní sféře.Provází i úzkost z toho, co se může stát, když o tohle všechno člověk přijde.Oprávněná úzkost z pozice někoho, kdo nemá hlubší základnu v hlubším klidu.

Purušárthy ->

Káma(vitalita, potažmo radost, slast, potěšení, vášeň)

V základu jde o životní sílu.To jakým způsobem je usměrňována(tamasicky, radžasicky, sattvicky) rozhoduje o tom, jak se bude projevovat.Tamasické potlačení vede k umrtvení, úpadku, rozkladu, otupení.Radžasická posedlost k impulzivitě, lpění na podnětech smyslového, pudového, citového, verbálního, mentálního a duchovního světa.Sattvický přístup předpokládá její usměrnění ke zřetelům, jež bytost osvobozují z utrpení závislosti ze všech úrovní reality a lpění na pomíjivém a nestálém.

Blízký nepřítel(žádostivost, impulzivita)

Její usměrňování výhradně do sklonů, zájmů a cílu, které posilují svázanost ve vyžívání se v pomíjvých zkušenostech, prožitcích.Posiluje závislost.

Vzdálený nepřítel(umrtvenost, apatie, hrubé potlačení)

Hrubě povrchní, slepá, razantní snaha se osvobodit tím, že umrtvíme smysly, tělo i mysl, pocity, vědomí.Dle Květoslava Minaříka - nespásonosná askeze.Sama o sobě vede bytost do horších stavů, než ve kterých jsou lidi, kteří vychází své impulzivitě do jisté míry vstříc.Je v nich více vitality narozdíl od člověka, který soustředí všechno na to, aby se umrtvil bez hlubšího pochopení a duchovního přesahu.Soustavně s upouštěním a zříkáním se pomíjivých zřetelů je nutno aktivně pěstovat bezpředmětně příznivé stavy na úrovni nálady, soustředění, stavu mysli, jednání těla i stavu vědomí, které bytost naplní a očistí zevnitř a pomohou mu vytvořit přestupnou stanici mezi povrchem a hlubokým jádrem jeho bytosti.A očistit je a naplnit je tak, aby byla schopna se duchovnímu klidu a svobodě přiblížit a nepadla opuštěním toho, co ji dříve dělalo alespoň nějakou radost, jen do deprese, otupělosti, duchovní bídy a beznaděje.

Artha(živobytí, vnitřní a vnější stav bytosti z pohledu jejího naplnění různých druhů potřeb)

Hinduismus uznává relativní potřebu určitého zabezpečení, živobytí člověka, ideálně ve spojení s dharmou(etickým řádem), což představuje, že je toto zabezpečení v souladu s etickým přesahem pro společnost.Tamas v této oblasti se projevuje nezájmem o zaopatření potřeb pro sebe i pro své blízké.Svádí to na různé argumenty -> nespravedlnost světa, vykořisťování, zotročování, ale i pomíjivost dané snahy.Kličovým znakem je, pokud takto argumentuje bytost z mdlého vnitřního stavu, tak tím jen obhajuje svůj úpadek.Radžas ->posedlost výkonem, statusem, dosažených prostředků pro své uspokojování.Obhajuje všechno z pohledu, že si svoje dosažené plody úsilí odpracoval a plně si je zaslouží.Ostatní jsou neschopní a neochotní a zaslouží si svou bídu.Sattvický přístup -> Moudré rozlišování souvislostí a správného místa všeho a všech ve světě.Dokáže zahrnout všechny slabiny a omezení v pozicích jednotlivců i společnosti.Uvědomuje si lhostejnost i egoismus společnosti, i jednotlivců.Dokáže se postarat se o sebe a blízké, pomoci i ve společnosti, pokud je to možné a pokud nic dalšího nezbývá, tak být vyrovnán s danou situací a netrpět přebytečným lpěním na ní.

Blízký nepřítel(chamtivost, egoismus)

Člověka jeho úspěch ve světě pohltí a stane se mu vším.A obhajuje si jím všechno tak, jak se mu hodí.On je ten schopný a pracovitý.On se postaral, třeba pomohl i blízkým a teď si zaslouží všechno, co ho napadne.Ostatní jsou neschopní a neochotní.Co se jen vymlouvají na co se jim hodí.Nespravedlnost světa a své spoluúčasti v něm nepřipouští.Lpí na pomíjivých věcech.

Vzdálený nepřítel(apatie, bída)

Nemá zájem o to přičinit se o své potřeby ani potřeby bližních.Svádí to na nespravedlnost světa, či pomíjivost jakýchkoliv snah.

Dharma(etický řád, přístup)

Znamená to, že člověk nefunguje jenom kvůli zajištění svých potřeb nebo potřeb úzké skupiny lidí, bez ohledu na zbytek kolektivu.Ale zohledňuje všechny možnosti a vybírá tu nejméně útrpnou, která je prakticky možná a tu nejvíce přínosnou, která může pomoci co nejvíce lidem.Defektem je, pokud se stává jen chladným, moralizujícím kritikem nebo je beze zájmu o cokoliv s etickým přesahem.Taky je defektem, když jedná zapáleně, ale bez ohledu nebo přímo na úkor možností některých dalších lidí, či celku.Sattvický přístup zohledňuje, že by se ideálně kolektiv přičinil o zajištění nezbytných fyzických, duševních a duchovních potřeb všech lidí a minimalizoval jejich utrpení a maximalizoval jejich možnosti dosáhnout blaha, nezávislosti a svobody.Totéž lze vztáhnout i na zbývající živé organismy, ikdyž to obsahuje spoustu logických dilemat, jak to všechno skloubit v tomto relativním typu reality, která je primárně postavena na tom, že jedny živé organismy požírají další živé organismy a soupeří mezi sebou.Následně by bylo potřeba i lidi poučit o nezbytnosti vyrovnat se s pomíjivostí reality zde v rámci vyřešení dalšího zbytečného utrpení.

Blízký nepřítel(tvrdost, závislost, či lhostejnost)

Na oko jedná eticky správně.Ale jedná tvrdě, bez hlubší lidské laskavosti.Je zapálený spíše do obhajoby toho, co všechno dokázal on nebo co říká zrovna on, než do obecně inspirativní komunikace.Nebo je jako chladný robot, bez vitality, živosti, ztrácí se v něm opravdová bytostná hloubka.Pokud mu jeho přístup někdo objektivně zpochybňuje, odhaluje se jeho urputná obhajoba vlastní pozice.Je vnitřně závislý na tom, co mu jeho domnělá morální autorita přináší.Nebo je rezignovaný a svou "ochablou neškodnost" vydává za důkaz svého charakteru.

Vzdálený nepřítel(egoistické ambice)

Zjevné, či i skryté, zapálené prosazování se na úkor druhých.Všechno se omlouvá tím, že svět je džungle, tak má právo vyhrát ten nejschopnější.Morálkou se ohánějí slaboši, kteří chtějí ty silnější a schopnější pohodlně zmanipulovat, jak se hodí jim.Záleží jen na výsledcích pro člověka samotného, nebo pár jeho blízkých.Zbytek světa jsou soupeři nebo nejsou důležití.Není čas se s nimi zdržovat.Nebo obhajoba, že systém je nastaven dostatečně spravedlivě na to, aby si každý mohl na světovém trhu zasloužit to svoje tak, aby všichni měli dost.Lpění na plodech své sólistické ambiciózní práce.

Mókša(duchovní osvobození)

Stav, ve kterém je bytost vykoupena ze závislosti na jakýchkoliv fyzických, duševních a duchovních stavech.Tamasickým projevem je, pokud jí to nezajímá a nezajímá ji ani nic jiného kolem ní, nebo jen velmi omezený rozsah omezených zájmů s omezenými dosahy.Nebo je falešně přesvědčená o své duchovní svobodě už předem.Radžasickým projevem může být ignorace reálnosti, či užitečnosti takového stavu a zapálením jen pro cíle v oblasti pomíjivé reality.Nebo zápal obhajovat ideu duchovní svobody, ale vyčerpávání sebe i druhých hrou na prostředníka mezi duchovní svobodou a druhými, který odmítá ustoupit do pozadí.

Blízký nepřítel(iluze osvobození)

Bytost je přesvědčena, že nyní je už z obliga, svobodná.A riskuje znovuzabřednutí do závislosti na pomíjivém světě neobezřetným znovuzaplétáním se do něj.

Vzdálený nepřítel(zpochybnění dané hodnoty)

Bytost zpochybňuje hodnotu takového stavu jako něčeho, co jí překáží vytěžit pro sebe, či pro druhé ze života maximum.Nebo si hraje zapáleně na propagátora této idei a vyvolává dojem závislosti, že přibližování takovému stavu musí záviset na právě jejích soustavně vnucovaných izolovaných podnětech samýcho sobě.Odmítá ustoupit do pozadí na takovou dobu, aby prokázala svou skutečnou bytostnou nezávislost, nejenom hereckou snahu o uchopení autority nad druhými.

Upája(šikovné prostředky)

Za šikovné prostředky se dá považovat cokoliv, co vyřeší vnější, či vnitřní problém bytosti takovým způsobem, že jí uvolní cestu dál.Mohou se vztahovat na běžnější fyzické a duševní problémy ve světě.Ale taky na problémy spojené s duchovní (ne)závislostí.Buddhismus míří spíš na to druhé, ikdyž to nelze často striktně oddělit.Tamasický projev je odmítání jakéhokoliv šikovného prostředku ať už z rezignované lhostejnosti, nebo postoje falešné duchovní svobody, kdy se tvrdí, že jakákoliv metoda, prostředek a technika je jen na překážku, přičemž se bytost utápí v umrtveném stavu úpadku.Radžasický projev je, že se za každou cenu lpí na metodě, technice, prostředku a mezitím živý duch, kterému se tím měla uvolnit cesta, je zatlačován do pozadí, omezován a svazován.Sattvický přístup minimalizuje překážky bránící pokroku směrem k vyřešení povrchnějších i hlubších problémů a dosahování hlubšího klidu tak, aby se maximalizovaly možnosti dosáhnout duchovní svobody.Zohledňuje i potřeby fyzického a duševního zdraví, kvalitní výživy apod. , pokud se nestanou cílem samy o sobě.

Blízký nepřítel(nihilismus)

Žádný prostředek, metoda, technika nemá v žádném kontextu smysl, protože náleží do pomíjivého, iluzorního světa.Zatímo se bytost utápí v úpadku, umrtvenosti, otupělosti.

Vzdálený nepřítel(samoúčelná posedlost)

Všechny prostředky, metody a techniky bytost vychvaluje pro ně samotné, čímž se vytrácí případný přesah nezávislosti a blaha.Nebo je uznává jen pro dosažené výsledky v oblasti pomíjivých prožitků, plodů a cílů.

Ještě pro doplnění tohle ->

Jóga(sjednocení), Bhóga(zkušenosti zažívání)

Jóga se tradičně popisuje jako cesta odříkání všeho, co adeptovi překáží v dosažení duchovní svobody.Bhóga jako naopak cesta hledání naplnění mimo sebe, vzdalující adepta od jeho cíle.Z druhého pohledu se dá ovšem říct, že určité zkušenosti je třeba odžít, aby adept věděl, čeho se zříká.A aby měl mezipřestupní stanici na vrchol duchovní svobody.Nižší bhóga je vesměs o zkušenostech smyslového, pudového a citového zažívání podmíněného relativním, pomíjivým světem, které jsou velmi nestálé.Vyšší bhóga je plodem poctivé a funkční duchovní cesty, kdy představuje blaženost, prožívanou z odstupu od lpění a vazby na tyto prchavé zkušenosti, kdy blaženost je přímo úměrná velikosti tohoto odstupu.Je nutno ji brát jako průvodní jev, nikoliv cíl... Protože jinak se stane cílem sama o sobě a lpění na ní srazí adepta opět dolů.Kde následně bude trpět o to více.Protože bude mít v paměti prožitky, o které přišel.Taky hrozí nebezpečí, že se přesvědčí o tom, že když už dosáhl takových blažeností, je z obliga a může si opět dopřávat bez omezení čeho chce, i nižších podnětů zažívání bez rizika opětovné závislosti na nich.

Ještě tady o bhóze od Květoslava Minaříka ->

bhóga (sans.) požívání, požívačnost jako
protějšek askeze, jógy. Bhóga má vyšší
i nižší formy. Nejvyšší formou bhógy je sdílení
blažených pocitů s tělem za účelem
duchovního vzestupu k dokonalosti.
Proto za bhógu lze považovat všechny blaženosti,
jichž dosahují mystikové. Tato
forma bhógy je bez nebezpečí,
když má mystik na zřeteli poznání a blaženosti
chápe jen jako průvodní jevy mystického
úsilí o dosažení dokonalosti.

Tak, myslím si, že jako solidní rozcestník by to mohlo stačit.Sám bych si přál tohle číst, kdybych tak nějak neměl jasný pohled alespoň na nějaké základní souvislosti a nějakou možnost trochu širšího rozhodovacího stromu.Aby mě nikdo nemohl snadno zatlačit do žádného nefunkčního extrému samo o sobě.

PS: Mimochodem i půsty lze podle těchto principů rozdělit na tamasické, radžasické a sattvické.

Tamasický: Jedná se už převážně o umrtvování těla, mysli i duše v iluzi, že se tím dosáhne nějakého trvalého klidu.Vede do temnoty.Nebo když se půsty dlouho používaly jen na prodloužení doby, kdy fyzické a duševní zdraví půstaři umožní se o to více vyžívat v pomíjivých vzrušeních povrchnějšího fyzického a duševního světa.

Radžasický: Zdravotní benefity a kapacity půstu slouží primárně k zvýšení a udržení akceschopnosti vzhledem k dosáhování světských cílů a lpí se jenom na nich.Nebo slouží k nahánění extatických duševních stavů, spojených s vyššími sférami a vyžívání se v nich způsobem, který vytváří závislost a rozpor v jednotě bytosti s cestou k duchovní svobodě.

Zde ještě připojuji jeden takový trefný výrok jednoho člověka:

Zřeknete se požitků a postíte se protože se to následně po období odříkání 100x vyplatí.A pak si všechno vynahrazujete, mnohdy i s úroky.Zde jsou žebráci v největším rozkvětu.... nejmlsnější ze všech.

Sattvický: Upevněné fyzické a dušení zdraví, vyrovananost, přirozená sebekázeň, zkrocená impulzivita, funkční fyzická a duševní akceschopnost, přirozeně dobrá nálada, myšlení, soustředěn, jednání stav vědomí... Slouží k minimalizaci pout k vazbám pomíjivé reality... A za zachovaných dobrých stavů se směřuje ve světě i v odstupu od něj... K duchovní svobodě... Bez úniku do tamasu, falešné svobodě v útěku před světem i sebou... A bez úniku do radžasu - do impulzivního vyžívání se v lecčem, co jej dokáže dočasně sytit a uspokojovat...