|
Doplnil bych své osobní zkušenosti s Cestou, z mých starších deníčkových záznamů:
20.6.2011 Sice jsem knihu četl už několikrát, ale pozoruji že pokaždé ji začínám chápat úplně nově a dává mi čím dál víc. Obzvláště takhle čtená příjemným Eliščiným hlasem, je to velmi autentické a působivé. A zatím mi připadá, že mi velmi pomáhá už jen ten poslech příběhu Brandon Bays, aniž něco aktivně dělám.
Proč nestačí stručný návod? Ten sice na konci knížky je, ale dokud člověk minimálně 1x (spíš více) nepřečte celou knížku, tak nepochopí souvislosti a důvody a je mu to celkem k ničemu a fungovat to spíš nemůže.
29.6.2011 Nechci jásat předčasně, protože vím že pak se mi to vždy zvrtne. Ale, současný stav - po aplikaci metod Cesty úplně zázračné změny. Najednou se mi sám úplně převrátil jídelníček. Během pár dnů mi zmizely příznaky hypochlorhydrie a pH se mi teď trvale drží v neutrálu (a to jsem měl dřív velké problémy dostat se občas pod zelenou). Nechápu jak to podvědomí dokázalo. Teď s ním "pracujeme" na chronické bolesti zad a vypadá to také na velmi dobré cestě. Kéž je to trvalý stav a ne zas jen krátké období.
...Mně docházelo spousta věcí až později, po opakovaných čteních. Že vlastně je v tom pravdivá hluboká myšlenka, že za všechno naše konání může naše podvědomí. Je to jakýsi "červík", který se projevuje sice velmi jemně a nenápadně, ale ovlivňuje nás více než si uvědomujeme. Naše podvědomí se formuje celý život, všechny události na ně působí a nějak je deformují. Události časem zapomeneme, ale podvědomí zůstává nějak upravené - projevuje se ve formě např. našeho dojmu pohledu na sebe či to jak jsme optimističtí. Tento dojem na pozadí řídí nenápadně naše chování tak aby to odpovídalo tomu dojmu.
Proto si nechtěně jsme schopní naordinovat i nemoci - a rozum ani vědomí proti tomu nic neudělá. Proto je nutné deformaci našeho podvědomí upravovat - a to například tak, že si při lehké autohypnóze vzpomerneme na některé traumatické okamžiky z našeho života, jakoby se s nimi smíříme, pochopíme, odpustíme, zbavíme se negativního dojmu na pozadí a tím narovnáme naše podvědomí. Podvědomí nás začne řídit jinak a aniž si uvědomujeme změny tak se vyrovnáme po psychické i fyzické stránce. Řídit náš život jen rozumově je skutečně neobsáhnutelné, nejsme schopni postihnout všechny návaznosti a důsledky. Naše podvědomí to je schopno, protože pracuje na jiném principu, na principu intuice. Je schopné se naladit na variantu, která bude mít následek který se očekává. Stejný princip jako kvantový počítač, následek předchází příčinu.
...Při aplikaci Cesty jsem postupoval sám, něčí přítomnost by mě rušila.
Ale myslím, že mi dost pomáhalo jen to poslouchání, dobře se to prožívalo s autorkou a získával jsem z toho touhu "být lepší" a myslím že i to dost pomáhalo.
Úplně podle návodu mi to moc nešlo, nedokázal jsem tak intenzivní prožitky jak tam popisuje. Navíc mi připadá, že je to dělané na jiný (americký) způsob myšlení. Takže jsem si převzal jen část myšlenek a improvizoval vlastní varianty - nechat si vyvolávat představy nemocných míst, pocity, emoce, jaké vzpomínky se k nim vyvolají, nechat prožít emoce. Spojení se Zdrojem vím že jsem nedosáhl (to bylo jenom kdysi jednou v životě a vše ostatní už byly jen snahy o opakování), ale i tak se zdá že to má účinek a že se člověku jen zdá že se mu to moc nedařilo. Zkoušel jsem občas i vrátit se k problému který jsem už odstraňoval, ale už tam nebyl.
Například, jeden z prvních pokusů (v dřívější době) - jako jedno z traumat jsem u sebe cítil strach ze změn, především v souvislosti s lidmi. Např. jsem těžce prožíval když z práce odcházeli lidi které jsem znal. Nechal jsem si tu emoci prožívat, vnímal jaké další pocity a představy s tím souvisí. Dostal jsem se v představách až do dětství, kdy jsem se jako malý večer bál sám. Prožitky emocí byly velmi silné. Po nich pak přišel pocit úlevy a smíření, pocit očištění. Od té doby mi tento strach ze změn zmizel. Zřejmě tyto dávné vzpomínky nebyly příčinou, ale ten pocit prožitku až do konce, smíření, to narovnalo i ten současný strach.
Dále, z pozdější doby. Měl (mám? je to ještě krátká doba) jsem problémy s HCl a špatným trávením. V představách jsem se dostal do žaludku. V žaludku jsem pozoroval díru ve stěně. Ta díra byla plná červů (fuj ble). Snažil jsem se to od červů čistit. Dostal jsem se do díry, či spíš jeskyně. Tam už červi nebyli, ale bylo tam cosi jako vejce, které se vevnitř hemžilo červy. Vyvolaly se mi tam vzpomínky na otce. Byl ke mně dost kritický a nespokojený. Když jsem mu měl něco přinést tak jsem se už předem bál, že to bude zas špatně a vyhubuje mi. Když jsem jako malý nechtěně něco provedl (rozbil), tak mi nafackoval. V představách jsem se s otcem smířil a pochopil, že to byly výrazy jeho pocitů slabosti a nedostatečnosti, se kterými se on neuměl vyrovnávat (asi i proto nedožil moc vysokého věku).
Symbolika je zajímavá, během terapia jsem to nechápal ale až pak dodatečně mi to došlo. Ti červi byly symboly pochybností o sobě, kteří mě stále nahlodávali. To vejce byl zárodek pochybností, které jsem měl od otce. Svým přístupem ke mně mi vštípil obavy ze selhání a vlastní nedostatečnosti. To se pak projevuje pocitem stresu v práci, obavy ze selhání a že něco nezvládnu. Což má za následek trávicí problémy. Terapie zafungovala, jsem mnohem vyrovnanější a pocit stresu jen velmi slabý. Když se vracím do toho místa tak vejce obav tam je sice stále, ale už jen velmi malé. Je to můj celoživotní problém a proto bych ani nedoufal že se jej zbavím rychle, ale i takové zmenšení je pro mě úspěch.
současnost: Cestu dnes už sice nepraktikuji, připadá mi že nemám problémy které bych potřeboval takto řešit (a při pozdějších pokusech už se mi ani nedařilo nějaké problémy vidět). Ale když si zpětně (po půl roce) pročítám předešlé zápisy, tak musím potvrdit, že odstranění problémů bylo trvalé a už jsem na ně i zapomněl. Problémy s žaludkem mi zmizely trvale, stejně jako např. strach ze změn. A i psychicky jsem mnohem vyrovnanější než tehdy v té době.
|
Brandon Bays - Cesta
, ale kdo mi dá tři týdny dovolené
.
