Protože duši chápu jako toho, kdo má vědomí a kdo vnímá. Během spánku nebo během mdloby skončí aktuální děj a najednou skokem začneme vnímat nový děj, posunutý v čase. Nevnímáme tu dobu během spánku či mdloby, pro nás to vnímáme jako bychom tam nebyli. A také se říká "ztratil vědomí", ne "vypnulo se mu vědomí", tedy vědomí se odpojilo. Jeví se to tak, jako že během té doby mozek vypne spojení s duší, zůstává jen nejzákladnější navázání, sloužící jako budíček. Ztrácíme tak vnímání těla. Budíme se jenom na alarm od těla a teprve až v té chvíli začneme registrovat vnější podněty. Vědomí je navázané na duši a protože se během té doby nic neděje co by mohla vnímat, neregistruje probíhající čas (nečekáme s nudou až se vzbudíme), ale přeskočí k místu probuzení. Což je v souhlasu s tím, že čas není něco probíhající mimo nás, je to jen 4. rozměr stavů reality. Duše se naváže do příběhu na tělo jen jako jakýsi katalyzátor, nevnímající čas. V příběhu se k duši zformuje vědomí, ve kterém se vytvoří představa času a posloupnosti dějů. Vzniklý příběh pak zapůsobí na duši jako zkušenost.

Asi namítneš, že to sice ukazuje na odpojení vědomí ve spánku, ale ne duše. Pravda, nedokazuje to. Vyplývá to spíš z logických důsledků toho, že duše není součástí reality. Realita je posloupnost stavů, se 4. rozměrem "čas", a duše je jenom čtenářem těchto dějů. Nachází se mimo realitu a s tělem je jen spojená, aby mohla jeho prostřednictvím děj reality vnímat a vyhodnocovat. A že je realita jen simulovaná virtuální realita v boží mysli vyplývá z vlnové povahy reality. Nejsou zde pevná pravidla poukazující na fyzikální podstatu vesmíru (mohlo to tak vypadat naposledy za Newtona), ale ukazuje se že vesmír vzniká interferencí vln vyšších řádů, což nasvědčuje duchovní nehmotné podstatě. Díky tomu mohou existovat náhodné stavy hmoty a paralelní stavy reality, což by při fyzikální hmotné podstatě bylo nemožné (hmotný elektron se sám od sebe nemůže rozhodnout, zda poletí doleva nebo doprava, zatímco v naší realitě se to tak děje).

Představu vesmíru existujícího ve všech možných stavech současně, kdy se vědomí zaostřuje jen na určité spektrum stavů, které vědomí dávají smysl (např. světlo se odráží všemi směry, ale mysl zaostřuje své vnímání jen na "směr odrazu=směr dopadu"), tohle popisoval Terry Pratchett v jedné ze svých knih, tam jsem se s tím setkal poprvé. Tedy ne že by vědomí ovlivňovalo realitu (jak to popisuje kvantová fyzika), ale že je to vědomí kdo se mění. Je zajímavé, že mnohým lidem je virtuální podstata reality jasná, ale lidé tomu běžně nevěří (nebo nechtějí věřit) a tak to není všeobecně rozšířený názor, který by se dokonce i učil. Což ale je logické - pokud má být život pro nás výukou, musíme dostatečně věřit reálnosti reality. Včetně dramatického prožívání svých štěstí a neštěstí. Kdybychom věděli, že je to jen hra, nejspíš bychom vůbec neplnili své životní úkoly.

No právě. Jen domýšlíš. Kolik z toho Pando cos zde výše napsal jsou tvé osobní zkušenosti?

Chápu Tě. Podle toho jsi úplně normální člověk jako většina a identifikuješ se s tělem. Pak se Ti může zdát že pro tělo duše jakoby zamrzá.

Moje zkušenosti jsou však úplně jiné Já jsem duše a jsem v těle (zatím). To jsem já. A moc dobře vím, že ten proud vědomí mezi tělem a duší se při spánku nepřeruší. Naopak tam panuje velmi čilý provoz. Mimochodem ten proud je jen jedním z mnoha kterými je duše propojena s všehomírem.

Hm, diskuze opravdu neměla smysl. Obvyklý problém komunikace, lidé mají v mysli to samé, ale používají jiné pojmy a tak to pak vypadá jako rozpory.

Naše realita je založená na náhodnosti a neurčitosti stavů. Děje se dějí jen proto, protože náhodnost způsobuje šum, turbulence a chyby v realitě. Kdyby neexistovala náhodnost, Vesmír by přešel do ustáleného stavu, protože by se síly postupně vyrovnaly do rovnováhy.

Náhodnost není produktem hmoty. Hmota nemá důvod dostat se do náhodného stavu (ať už je odůvodnění podstaty hmoty a energie jakkoliv "strunové"). Zdrojem náhodnosti není hmota, ale pozorovatel. Pozorujeme děje a vidíme náhodné stavy. Nezávisle na pozorovateli se náhodné děje nedějí, hmota nemá podnět k náhodné změně stavu.

Tudíž život ani nemohl sám od sebe vzniknout. Bez pozorovatele se hmota nemohla dostat do náhodných stavů, aby mohl vzniknout zárodek života. Nejenže je samovolný vznik života nepravděpodobný, ale je i zcela nemožný. Realita na fyzikálním hmotném základě nemůže existovat. Může existovat jen v duchovní podstatě, v simulaci, jenom tak je možné zpětné působení Ducha, aby mohl vzniknout život. Život je odrazem probouzejícího se Vědomí.

Už prvním odstavcem jsi se Pando pasoval do role chyby v realitě:))) Bravo!!!
A to ostatní... No v podstatě dohromady to celé je přes kvantovou fyziku do duchovna převedená Darvinova evoluční teorie.
Jak vidno hmotná žumpa se úpěnlivě snaží aby jí ovečky neutekly z ohrádky.
Pando proboha nenech se tím zblbnout. Vem si Budhu a milión dalších duchovních učitelů. Každý by Ti řekl "nic není náhoda".

A o tom právě píšu - náhoda není náhoda, opravdová náhodnost neexistuje, náhoda je produktem Ducha (a jen vypadá jako náhoda). Realita je založena na náhodnosti a proto hmotná realita neexistuje (=nezávisle na Duchu), protože náhodnost v ní nemůže vzniknout.