Tak souhlasím, zhruba, tak nějak, možná i bychom dospěli k plné shodě, další diskuzí. Ale je třeba si uvědomit, že je to jako diskuze při kávičce nad mapou o nějaké Tramtárii. "Hmm, tak vidím, že jsi byl také v Tramtárii", můžeme si přikyvovat uznale:). Ale je třeba zůstat bdělý, tj. nezaměňovat vzpomínky či úvahy o Tramtárii při kávičce nad její mapou s Tramtárií samotnou. Protože takhle se cesta do Tramtárie nikterak a v žádném v takovémto případě realizovat nemůže, byť by mysl velice ráda nad tím – s její hravostí a imaginací – oko zamhouřila a cestu takto "realizovala".

Jak už jsem asi někde psal, hínajánový (tj. třeba barmský) buddhizmus je v buddhistickém světě považován za taknějak méněcenný, taková cesta pro blbé, byť tedy také teda buddhizmus. Ale co jsem se setkával s představiteli mahájánového či vadžrajánového (tj. dle sebe vůbec nejvyššího) buddhizmu, tak mě nikterak vnitřně neoslovili, připadali mi jako běžní lidé, s jejich ctnostmi i nectnostmi. Tak nač to všechno? Moje mysl byla v duchovních tématech vytrénovaná, hltal jsem moudré (nejen buddhistické) knihy, a když jsem s barmskými mnichy diskutoval, nebylo pro mě žádným problémem mít navrch, logicky jim jejich názory vyvracet, vyhrávat. "Hmm, western thinking", pokyvovali uznale hlavou, a nemysleli to nikterak ironicky, bylo vidět, že to myslí upřímně. A já jsem skutečně pravdu měl, nevím, proč bych měl na svých názorech něco měnit. Ale kdyby moje mysl nebyla shodou "okolností a náhod" oklamána, no tak bych usoudil, že to jsou sice vznešení a milí lidé, ale jejich cesta nikam moc nevede (jak si to ostatně myslí celý okolní buddhistický svět). Rozhodně bych mezi nimi čtvrt roku nevydržel a odjel bych. A tak bych tedy nejspíše skončil sebevraždou, nebo se – jako jeden můj tehdejší kámoš – uchlastal (doslova) k smrti. Tak k čemu by mi všechny moje tehdejší znalosti byly?

Proto píšu o "temné straně vesmíru":). Která je mimo dosah naší mysli a se kterou tudíž nemůžeme dělat absolutně nic. "Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (Jan 3, 7-8).

Nejspíš nějaká taková studie o syntéze aminokyselin ze vzdušného dusiku, která by splňovala nějaká minimální vědecká kritéria, existovat nebude (viz jak dopadl Michael Werner, který se nechal jako breatharian testovat v pražském IKEMu).

A pak je nebezpečí, že mysl snadno propadne sebeklamu, viz Lyra.

MUDr. Vilma Partykova, Hladoveni pro zdravi, cast Endogenni vyziva: "Podle profesora M. I. Volkovskeho dochadzi pri posunu pH vnitrniho prostredi na kyselou stranu k urychleni osvojeni dusiku z ovzdusi. Dusik z ovzdusi spolu s oxidem uhlicitym vyzivuje bunky a zlepsuje biosyntezu bilkovin a jinych latek. ... ktore sa priblizuje fotosynteze rostlin"

Je to docela haluz, v urcitom stave a nastaveni pri poste sa zacne biochemizmus podobat tomu rastlinnemu. Vzdy ma fascinoval tvor CLOVEK, ten duch v nom dokaze nakoniec lietat ako vtak, bezat rychlejsie ako kon, plavit sa cez moria, potapat sa ako ryba, rypat sa v zemi ako krtek a nakoniec este fotosyntetizovat ako strom . Akoby sme v sebe mali trochu ducha z kazdeho tvora na tejto zemi.

V pohode, kazdy si zoberie co potrebuje a ktora cast mu zapadne. Niekto sa mozno pousmeje, iny sa zamysli, dalsi si kupi mapu alebo knizku a dalsi zvihne prdel a do tramtarie sa sam vyda.


Mysel je iba cast, len dalsi nastroj, ktorym uchopujeme realitu, je to pomocnik a nastroj. Ako noz v rukach kuchara a v rukach vraha ten isty nastroj a uplne rozdielna skusenost. Problem je inde. Podla mna hlbsie. V pohnutke, ktora je hlbsie. Ale nakoniec to dopadlo dobre, dostalo sa ti nakoniec to co ti chybalo niekde hlbsie a co sa snazila mysel zaplnit "mudrovanim". Jo bolo by zaujimave zistit co to bolo. Cakam na tvoj blog. Jedeme dal a nech sa ti dari.

Presne tak. Zvieratá majú pôst úplne spontánne, prirodzene. A akýsi špeciálny návrat k jedlu vôbec neriešia. Majú to tiež úplne prirodzene, neobmedzujú sa. Jediné vodítko je "chcem" alebo "už mám dosť", "už nechcem".

I u lidí je půstování při nemoci přirozené - při nemoci se ztrácí chuť k jídlu. Ale je tu jakési falešné přesvědčení "Najez se, abys měl sílu na zdolání nemoci", tak lidi nejsou už zvyklí vnímat tyto přirozené signály těla.