Proč si začínám psát deník? Momentálně proto, že se chci prakticky věnovat půstu a nějak se mi nedaří se do toho pustit (se postit), a myslím si, že mi v tom psaní zvláštního deníku třeba pomůže. Že tomu mému chaotickému snažení dá nějaký řád, rámec. A proč na internet, a ne na papír? Nevím. Možná proto, že když to bude někdo číst, bude to pro mě taková přídavná motivace. Třeba.

O půstu coby léčebné metodě jsem se dozvěděla před lety. Jednou se mi povedlo postit se skoro týden - tedy nebyl to ortodoxní půst, ale řekněme očista, a to podle programu Master Cleanse - každopádně výsledky mě ohromily. Od té doby se o půst a různé jeho podoby zajímám. Jenom v praxi poněkud ztroskotávám. (Čas od času den nejím, ale piju kafe s mlékem nebo čaje, a to je houby půst.)

Mým "životním tématem" je nadváha, momentálně spíš obezita. Je to moje veliká tíha, tělesná i duševní, a přináší mi hodně trápení, ale taky jsem se díky ní hodně dozvěděla. I o sobě. Protože jsem na ni zkoušela jít ze všech stran, otestovala jsem všechno, co mi přišlo pod ruku (a občas jsem byla fakt zoufalá), mnohé jsem se naučila, dozvěděla, pochopila, přečetla jsem nesčetná kvanta materiálu (ryze odborného i zcela neodborného), podstoupila jsem řadu procedur či terapií, kdy jsem se především snažila přijít na kloub tomu, proč se obezity nedokážu zbavit, když je to teoreticky tak prosté... A tak jsem z hlubin duše vytahala zasunuté vzpomínky, které mohly být klíčem k mé bolesti, ale zatím jsem s nimi nedokázala nijak naložit. (Psychiatrie, regresní terapie, kineziologie, psychoterapie, EFT a já nevím, co ještě.)

Když jsem před několika lety v modlitbě prosila o pomoc, bylo mi opakovaně řečeno, že všechny potřebné informace už mám. Konat už musím sama. Zadarmo to nebude. No pain, no gain. A takhle to holt asi bude.

Půst (Master Cleanse) mi před lety pomohl zbavit se deseti kil. Hubla jsem celý týden a nějakou setrvačností ještě pár dnů po návratu ke stravě. Váhu jsem si udržela necelý rok. (Udržet váhu pro mě není problém.) Pak jsem jednou dostala léky, k jejichž nežádoucím účinkům patřila mj. zvýšená chuť k jídlu, a všechno jsem zase nabrala. Prostě by to asi bylo moc jednoduché...

Jsem typ, co zajídá stres. A Bůh mi nadělil do života pár akcí, které si vyžádaly pořádné zajezení. Navíc jím často z nudy. Ze zvyku. A zlomit ten zvyk je těžší než překonat chutě.

Chci tady psát o své cestě (která samozřejmě může být, ne - je úplně jiná než vaše, mj. i proto, že já s oblibou dělám všechno po svém). Kromě nadváhy mám pár menších neduhů - alergie (až počínající astma), častá únava, bolest a otoky nohou, občasné výkyvy nálady... Očekávám, že v tom všem by mi půst mohl pomoct.

Jasně, vím, že se říká, že hubnout hladověním je hloupost. Ale já neřeším, co se říká. Pro mě je rozhodující moje zkušenost. Ne teorie, ale praxe. Nemám potřebu někoho přesvědčovat. Chci to prostě jenom dát. Po svém.


Výchozí situace:

výška: 169 cm
tělesná hmotnost: ± 102 kg

V anamnéze nic, co by bránilo půstu. Naopak. Řada věcí, které si o půst říkají.

Od útlého mládí bojuju s depresemi. Vlastně ani nevím, jestli to byla správná diagnóza (spíš si myslím, že ne), ale veze se to se mnou od puberty. Možná (pravděpodobně) jsem byla jen přecitlivělá, má duše byla rozervána hormonálními bouřemi, to je přece v pubertě normální. Byla jsem introvert, měla jsem pocit, že nezapadám mezi ostatní (zrovna jsem nastoupila na střední školu), s rodiči se o tom nedalo mluvit, nebyla jsem zvyklá se svěřovat, vlastně jsem se v tom sama nevyznala... U psychiatra jsem zažívala příjemný pocit z toho, že se někdo zajímá o to, jak se cítím (byť to byl starý vousatý pán; ale mně tolik chyběl něčí zájem!) a po práškách mi bylo líp. Nebo jsem spíš tolik nevnímala, co mě trápí. Otupěla jsem vůči přirozeným starostem citlivé dospívající holky.

Remise (dočasná úzdrava) nastala po letech, když se mi kvůli té mé lhostejnosti rozpadl vážný vztah. Bylo mi 22 a vážila jsem 77 kg, to bylo moje tehdejší maximum. Moc jsem se nestarala o sebe, o domácnost, o vztah (protože jsem díky lékům nevnímala nedostatky, problémy)... a tak nebylo divu, že to krachlo. Pochopila jsem, že to bylo kvůli lékům, kvůli mé lhostejnosti a nejspíš i nedospělosti, a tak jsem léky odhodlaně zahodila a začala žít jinak.

Odstěhovala jsem se, našla si jinou práci a brzy jsem navázala nový vztah. Žila jsem bez léků. Byla jsem dospělejší, fungovalo to. Rozuměli jsme si, byli jsme si velmi blízcí, bylo nám spolu dobře, byli jsme šťastní. Vzali jsme se (to mi bylo 26), otěhotněla jsem, porodila dceru... a pár dní po porodu jsem zase upadla do depresí a začala brát léky, abych byla vůbec schopná fungovat. Dnes už vím, že to nebyla nemoc ani vliv poporodní hormonální bouře. Že jsem opět jen nedokázala reagovat na novou životní situaci. Dítě! Všechno vzhůru nohama, v mém životě nezůstal kámen na kameni. Musela jsem se učit žít úplně nový, jiný život. Plácala jsem se v tom. Probrečela jsem hodiny. Chtěla jsem zpátky svůj starý život. Jako malá holka. Můj milovaný muž mi pomáhal, jak jen uměl. Časem si to sedlo.

A pak umřel.

Moje hmotnost během několika měsíců vystoupala asi o dvacet kg. A pak postupně ještě výš. Po pohřbu jsem vážila asi 68 kg, pár měsíců nato jsem měla k devadesáti. Zajídala a zapíjela jsem žal. Přejídala jsem se. Strašně. Byla jsem schopná sníst neuvěřitelná kvanta jídla (nebo spíš pochutin). Pila jsem alkohol. To už jsem znala svého současného muže a kynula jsem mu před očima. Ještě jsme spolu nežili, vídali jsme se párkrát do měsíce, a tak nevěděl, jak se přežírám a ožírám.

To mi bylo 28.

Dnes je mi skoro 38. Antidepresiva jsem přestala užívat teprve letos v létě. Postupně jsem je vysadila. (Zbylo mi jen sporadické uzobávání anxiolytik.) Bez léků to zvládám, ale obezita je veliká překážka všeho. Můj současný vztah trpí. Můj muž mě má rád, ale nechce, aby jeho partnerka byla obézní. (A já to chápu.) Nechce mít dítě s obézní ženou. (To taky chápu, ale bolí to.)

Nelíbím se sama sobě. Necítím se dobře ve svém těle. Nemůžu se hezky obléknout. Nebo možná nechci, protože se sama sobě nelíbím. Říkám si, že dokud nebudu štíhlá, nemá smysl se snažit. Tuším, že uvažuju špatně, ale holt tak uvažuju. Nevím si se sebou rady. (Ale jak si píšu deník, dělám si v hlavě pořádek, sem tam mi něco dojde.) Vztah stagnuje. Vím, jak by byl můj muž šťastný, kdybych zhubla. Nevýslovně šťastný. Všichni bychom byli šťastní. Protože šťastná máma = šťastný domov. Já teď šťastná nejsem. Trápím se. Trápí mě, že nejsem schopná zhubnout. Že se mnou můj muž nechce mít dítě.

Chce to myslet pozitivně. Nemůžu se litovat, nemůžu nad sebou takhle fňukat. Musím si sepsat, co všechno by nastalo, kdybych zhubla. Nebo co všechno nastane, až zhubnu. Jak se změní můj, náš život. Vždyť i dcerka by byla šťastná, kdyby měla sourozence, i když už je jí deset.

Chci být štíhlá, krásná, zdravá. Chci být ještě mámou. Ještě můžu! Chci se hezky oblékat, chci, aby se na mě můj muž zálibně díval. Chci, aby spadla brada všem, co nevěří, že zhubnu.

Myslím, že podobné sny jsem spřádala už miliónkrát. A vždycky to krachlo. Nedokázala jsem to. Co mám dělat, abych to tentokrát dokázala? Pane Bože!



Nejhorší je první den

Zlomit zvyk. Překonat nutkání dělat věci, které člověk dělá obvykle. Vymyslet na sebe nějakou fintu. Připravit si pomůcky, které mě z téhle situace vytáhnou. Nabořit ten stereotyp. Zatím většinou podléhám "potravinové excitaci." Vždycky totiž úplně zapomenu, proč jsem se chtěla postit. Co všechno by pro mě znamenalo zhubnout a být zdravější! Jak to, že si na to nikdy nevzpomenu, když je to pro mě tak důležité? Musím si to sepsat a mít to někde po ruce.

Střídmost je klíč. Střídmost je cíl, k němuž stále směřuji a který mi stále uniká. Nedovedu jíst střídmě. Strašně ráda se nacpu. Neumím si dát uměřenou porci (možná proto mě oslovil půst - raději nic než málo). Musím se najíst pořádně. Prý jsem se přecpávala už v porodnici, říká máma. Pila jsem, až jsem škytala.

Bůh ví, co za tím je. Nevím. Dodnes jsem to nerozluštila a asi na to nikdy nepřijdu. Už kolikrát jsem si myslela, že jsem na to přišla, prožila jsem několik okamžiků, kdy mi jakoby svitlo, na cosi jsem si vzpomněla, něco jsem si uvědomila... ale nakonec to vždycky vyznělo doztracena. Nic z toho nebylo. A tak si myslím, že nemá smysl se snažit za každou cenu něco najít. Že se prostě musím snažit, vyjít s tím, co mám. Zabojovat. Vím už přece, jak na to, znám směr. Jen se vydat na cestu...

Dobře Ti rozumím, tak jen do toho!

Jedna věc - nezkoušela jsi někdy vliv mouky, lepek? Citlivost lidí na lepek je různá a při zvýšené citlivosti se to může právě takhle projevovat - deprese a přejídání (lepek, obzvláště ve formě pečiva, může vyvolávat závislost). Mnoho let jsem trpěl depresemi, bral jsem antidepresiva, ale nikoho nenapadlo zeptat se mě na stravu - v té době tvořilo 90% mé stravy "rohlík s něčím". Až v posledních letech jsem objevil tyhle souvislosti, takže se lepku vyvaruji. Když se někdy vrátím k mouce, tak se po pár dnech začnou vracet deprese a přejídání, trvá pak zas několik dnů po vypuštění lepku než příznaky zas zmizí.

Mé bývalé ženě pomohla s nadváhou teprve až dělená strava (důsledné oddělování sacharidů od bílkovin), ale to jsi jistě už také zkoušela.

Ještě mě napadá - stará traumata. Častým případem je, že lidé zažijí (nejčastěji v dětství) nějaké trauma a to se pevně zapíše do jejich podvědomí, např. jako pocit křivdy. Na to trauma během života zapomenou, a i když se snaží rozpomenout tak podvědomí takové negativní vzpomínky skrývá a nerozpomenou se. Ale přesto se tohle trauma podílí na jejich současném chování a problémech.

Nějaká traumata a pocity křivd z dětství mívá většina lidí, je to častý případ. A obvykle si lidé tato traumata nepřipouštějí, jsou přesvědčení že žádná nemají. Rozpomenou se teprve až při hlubší sondě do podvědomí, např. při meditaci. Dobrým návodem na to je knížka Cesta od Brandon Bays. Popisuje tam návod, jak se má člověk dostat do podvědomí, vytvořit si obrazy, odhalit v obrazech stará traumata a hlavně pak odpustit těm, kteří v minulosti nějak ublížili. Překvapivě v podstatě každý člověk v sobě objeví nějaká traumata. Odpuštění pocitů křivd pak může znamenat, že se člověk zbaví nějakých současných problémů které ho léta trápily, protože objeví příčinu těch problémů.

Pando, mně nedělají dobře hlavně rychlé cukry. To pak mám výkyvy nálady, úzkosti a depky. Jak jsem přestala brát antidepresiva, tak jsem k tomuhle mnohem vnímavější a vždycky poznám, že jsem snědla něco, co mě rozhodilo.
A to zasuté trauma tam taky jasně cítím - nějakou příčinu to mít musí - ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, zatím jsem tomu na kloub nepřišla, léta jsem po tom šla a byla jsem přesvědčená, že bez toho se nehnu dál, ale pokaždé jsem jen do něčeho ťukla (a myslela jsem si, že to je ono, hodně jsem se naplakala a myslela jsem si, že mě to konečně přestane trápit), ale nic z toho, a tak to už nechávám být, netlačím na pilu... Možná je toho víc, možná je to starší, než jsem momentálně schopná zjistit. Jak jsem psala, prý jsem se přežírala už v porodnici. Absolvovala jsem regresní terapii, kineziologii apod., milión nejrůznějších metod, knihy... ale bez výsledku. Nepomohly mi standardní ani "alternativní" metody. A tak jsem teď tak nějak smířená s tím, že je to jen na mně, že to za mě neudělá nikdo druhý. Že prostě musím se sebou zabojovat, nečekat pořád, že se něco stane. Myslím, že právě půst mě může posunout. Že se kromě toho zhubnutí třeba i odkryje to, co hledám. Že se hlubiny samy otevřou a já uvidím to, co je teď skryto pod nánosy času.

A jak se na půst připravujete? Vím, že se doporučuje pár dní před půstem ubírat jídlo, případně jít nejdřív na přerušované půsty (třeba 12hodinové), často se doporučuje přejít na vita... Já jinak nejsem vita ani vege, dělá mi dobře pestrá strava a nedávno jsem zjistila, že mi svědčí strava nízkosacharidová (low carb, high fat), neodpírám si maso ani mléčné výrobky, kávu... Můj problém tkví v množství. A v tom, že jsem v podstatě otrokem jídla. Taky jsem četla pojem "emoční jedlík." Že jím z nudy, ze stresu a tak. A že moc neumím mít pod kontrolou, kolik a co sním. A jelikož jsem si vybrala cestu půstů, tak se sebou prostě bojuju. Bojuju a podléhám. Cítím, že tohle je takový můj životní úkol. Přijít na ten správný mindset a dát to
Nedávno jsem našla článek, který jsem už kdysi četla, oslovil mě, ale zase jsem na něj nějak zapomněla. Oslovuje mě i dnes. Jdu si ho vytisknout, je opravdu zajímavý.
https://psychologie.cz/prekonejte-odpor/
"Většina z nás má dva životy. Život, který žijeme, a neprožitý život v nás. Mezi těmito dvěma stojí Odpor."

Zda se na půst připravovat pročištěním (snížení množství stravy nebo krátké půsty, zeleninová strava) není tak jednoznačné, záleží na typu člověka (jeho vnitřním stavu) - kdo se při půstech a očistách cítí líp, tak tomu příprava na půst pomůže v usnadnění půstu. Opačný případ je ten, komu při půstech a očistách ubývá energie. Přípravy pak znamenají nebezpečí, že nebude mít na půst dostatek životní energie a skončí s ním hned na začátku. Takovému typu člověka může naopak pomoct nijak se nepřipravovat - začíná půst ve stavu kdy se cítí mizerně a má velké odhodlání a energii k půstu a i samo tělo si říká o očistu. To mu umožní překonat těžký začátek a pak už se cítí čím dál líp. Tedy - obě varianty mohou být správně, nutno vyzkoušet co bude lepší.

Otrokem jídla se člověk může stát nejen z emočních důvodů, ale i fyzicky, z přemnožení kvasinek (příznak - např. nehojící se záněty). Kvasinky se přemnoží kvůli přebytku rychlých cukrů - což vypadá že by mohl být Tvůj případ. Kvasinky vylučují látky způsobující, že je hostiteli nepříjemně a nutí ho to ládovat se jídlem i nad míru své potřeby, čímž si kvasinky zajišťují přísun dostatku potravy. Náprava spočívá ve vypuštění cukrů (i ovocných - ty alespoň zpočátku). Prvních pár dnů se projeví příznaky absťáku, kdy je člověku hodně mizerně a silně touží po něčem sladkém. Ale každým dnem to slábne a celkově se rychle zlepšuje stav organismu. Mělo by se vypustit i pečivo, to jsou také dost rychlé cukry.

Na záněty a infekce vůbec netrpím. Já jsem celkově fyzicky kupodivu zdravá. Myslím, že jím, co do kvality, poměrně zdravě - velký podíl bio potravin, minimum éček a náhražek, minimum pečiva, alkoholu a tak. Akorát holt jím moc. Možná vlivem chronického stresu. Ze zvyku. Zvykla jsem si mít jídlo jako prostředek proti úzkosti, nervozitě. Teď si ale vzpomínám, že mě umí zklidnit i půst. Pamatuju se, že jsem při půstu byla taková zpomalená, ale klidná, v pohodě. Samozřejmě až po překonání toho prvního dne, kdy se to ve mě pralo. Ale to už je tak dávno... Od té doby bylo sto prvních dnů a já už nad sebou nedokázala vyhrát. Ale jednou zase vyhraju, nepřestávám věřit, nepřestávám zkoušet. A těším se, až sem budu moct napsat něco jako: "třetí den půstu, cítím se skvěle!"

Druhá noční.
Pracovní prostředí životosprávě nepřeje. Noční práce je stres. Tahle práce sama o sobě je někdy stres. Navíc se tady pořád žere
Ale včera se mi povedlo nejíst už od půlnoci, k ránu jsem vyžízla 1,5 láhev kojenecké vody (to je voda vymačkaná z kojenců). A šla jsem spát bez snídaně, což jsem snad doposud nikdy neudělala. A odpoledne, po probuzení, jsem si dala čaj matcha s mlékem, černé olivy a kousek manga. A bylo mi fajn. Ale po příchodu do práce mě rozbolela hlava (přestože dneska žádný mimořádný stres). Tělo se asi brání střídmějšímu přísunu potravy. Takže jsem podlehla otevřené bonboniéře, co ležela na stole, a pár podobným věcem. No ale teď už jsem zase hodná a piju vodu z kojenců.
Včera jsem si tu pročítala fórum, a to mi dodalo sílu a optimismus, že to dám. A dneska zase pročítám a zase to chci dát. Abych sem taky mohla psát, jak mi je při půstu a co dělám a co jak na mě působí...

Bolest hlavy někdy doprovází půst, jako projev detoxikace. Bolest hlavy je projev nějakého vnitřního přetlaku (např. rozbolí po stresu) a zřejmě při zvýšené detoxikace dojde k nějakým blokacím (v energetických dráhách) a vzniká někde přetlak.

V pondělí málem zvládnutá jednička. V podvečer jsem sáhla po sklenici vody, napila se... a zjistila, že je to voda se šťávou , kterou si tam zákeřně připravilo dítě. Jeden hlt jsem v šoku polkla, další vyplivla, ale už jsem měla po náladě (co mi to dalo práce, vydržet ten den!) a další den jsem v půstu nepokračovala...
A dneska v práci zase junk food, nemocniční klasika. A depka z toho všeho, rezignace. Jeden velký úspěch před sedmi lety... a od té doby horko těžko občas nějaká vydřená jednička. Vždycky plány, velká touha, těšení... a pak to hned první den splaskne jak bublina ze žvýkačky. Proč se to pořád nehýbe? Proč se do těch půstů nějak nemůžu ponořit, proč to nedokážu dělat pravidelně, proč to nevydržím? Proč jsem taková?
Bůh ví... (a neřekne).

Ze šťávy sis neměla nic dělat a klidně pokračovat v půstu. Jeden hlt Ti určitě nic nerozhodí a účinek 1d půstu nezkazí. Ale hlavně se těmi věcmi netrap a nedělej si výčitky. Měj radost že jsi ten půst zvládla, ta chyba nebyla Tvou vinou. Zdá se že se celkově velmi trýzníš sebevýčitkami a ne-sebeláskou. Je v pořádku se o ty věci snažit, ale když se nedaří - no a co, vždyť se nic neděje. Nikdo jiný Tě za to odsuzovat nebude, odsuzuješ se jen sama sebe - tj. máš na sebe mnohem přísnější nároky než zvládáš a pak se za to nemáš ráda a vyčítáš si to a to se pak bude projevovat negativně v mnoha oblastech Tvého života. Stejně jako naše láska k jiným lidem a bytostem by měla být nepodmíněná = nemilovat někoho podle toho, zda byl v něčem úspěšný, tak ani sami sebe bychom neměli mít rádi podmíněně, podle toho zda něco zvládáme nebo ne. Od života jsi dostala nějaké vybavení ke zvládání svých životních úkolů - to znamená nejen tělo v nějakém stavu a se schopnostmi, ale i určitou psychickou výbavu, která věci zvládá nebo ne. Není to Tvá duše která nezvládá plány které si Tvé ego vymyslí, ale je to Tvá psychická výbava která ty úkoly neumí vyřešit lépe. To všechno je součást Tvého životního úkolu - dostáváš úkoly které se máš naučit (např. naučit se sebelásce) a k tomu určitou výbavu, a tím úkolem není abys zvládla půst, ale aby ses snažila o půst a selhala a pak z toho získala nějaká poučení. To co se Ti děje je naprosto v pořádku, je to součást Tvého životního úkolu, součást Tvého vývoje, a jen Tvé ego si myslí že by to mělo být jinak. Dělej tak jak cítíš že bys měla věci dělat, dělej je nejlépe jak umíš, měj se ráda, a ze zdánlivých neúspěchů se netrap. Jsou jen zdánlivé. Naopak se vždy zamysli nad tím, co Ti tato nová zkušenost měla přinést? Rozhodně to nebylo "jsem neschopná a příště si musím dávat větší pozor!"

Tak jsem se do toho svého hubnutí obula jinak, nasadila jsem nízkosacharidovou vysokotukovou dietu (LCHF), o níž jsem hodně četla a která mi dává svými principy smysl. A už nemám 102 kg, momentálně mám 92,5, asi po třech měsících diety. Ale teď se pokles váhy zastavil a stojí už víc než měsíc, a já nevím proč, nic se nezměnilo. Každopádně jsem však nezanevřela na půst ani na zdravou výživu a neupustila jsem od svého úmyslu absolvovat delší půst. Zatím mě ale tělo nějak nechce pustit dál. Nerozumím tomu, ale snažím se to akceptovat. Zkouším tedy alespoň tzv. přerušovaný půst (intermittent fasting, IF), kdy se člověk postí většinu dne a jí jen v malém, několikahodinovém okně, např. si dá oběd a časnou večeři, tedy většinu dne nejí. I to má podle všeho příznivý vliv na organismus. Ukazuje se totiž už i v oficiálních vědeckých kruzích, že není pravda, že by člověk správně měl jíst 5-6x denně, jak se dosud tvrdilo.

Tak to máš přesně jak má žena, také teď jede už několik měsíců na low carb a hubne asi tak stejně. Je to hodně účinná metoda (já také zkoušel a také dost účinně), ale už se jí to také podobně zastavilo. Sice si myslí že to dělá stále stejně, ale já na ní přesto pozoruji, že to občas trošku porušuje a zdá se že stačí málo, aby se to zastavilo nebo obrátilo. Je to náročné na psychiku vydržet na stejném jídelníčku a odříkání, tak po nějakém čase už začne psychika slábnout a přicházejí malé ale významné ústupky, které si člověk ani neuvědomuje, protože podvědomí to potlačuje. Pokud by se chtěla zvýšit účinnost, tak v první řadě bych zkusil namísto vařené zeleniny použití syrovou, protože vařením se zvyšuje glykemický index zeleniny (a podíl sacharidů).

Pro nadváhu je nejhorší kombinace cukr+tuk, protože tělo přednostně zpracovává cukr, zatímco tuk se ukládá do tukových zásob (tělo ho neumí zpracovávat současně s cukrem). Cukr i tuk jsou zdroji energie, ale pokud nemají vznikat tukové zásoby, nesmí se do těla dostávat současně, jinak se využívá jen cukr, ale tuk se ukládá. Dá se hubnout i na cukru, ale musí se dostatečně izolovat od tuků. Nebo jen tuky a žádné cukry. Sacharidů se v potravě hůř zbavuje než tuků, jsou v jídle častěji (obzvláště ve vařené stravě). Záleží na typu člověka, co mu lépe vyhovuje - má žena je pitta+kapha a tak jí lépe vyhovuje být jen na tukách. Já jsem váta a tak je pro mě přirozenější být na sacharidech - typicky ovoce, na tom se dá dobře hubnout.

Četnost jídla 5x denně je výmysl moderní doby. Dříve jedli 2x denně a Vikingové dokonce jen 1x denně.

Pando, děkuju za reakci. Víš, u mně je to s tím dodržováním diety právě naopak. Ze začátku jsem to až tak moc neřešila, nic jsem nepočítala, nevážila, prostě jsem se do toho vrhla, když mi začala dovolená, s tím, že to prostě zkusím nějak dodržovat... ale pod stanem jsem třeba i krajíc chleba někdy povečeřela, dvojku bílého vypila (nedej si - na Pálavě ) ... A váha prostě začala jet dolů.
A potom jsem se tomu začala víc věnovat - začala jsem si to sledovat, počítat makra, abych věděla, kolik přesně čeho jím... a váha začala stagnovat. (Já to možná začala hlídat právě proto, že se váha zastavila.) Čím to je, nevím. Je pravda, že v létě jsem měla víc pohybu. Jiného rozdílu v režimu si nejsem vědoma. Zkusila jsem se vrátit k tomu volnějšímu, přestala jsem počítat, ale nic se neděje, stagnace trvá druhý měsíc. Snažím se někde vyčíst, proč to tak je, ale zatím jsem k ničemu nedospěla... Asi to bude chtít ten půst

To je kvůli činnosti. Byla jsi na dovolené, neřešila jsi povinnosti, to člověku dodá hodně energie, moc nemyslí na jídlo. Teď už zřejmě nejsi v takové pohodě a nemáš mysl zaměstnanou příjemnými věcmi jako tehdy. Nejde jen o fyzický pohyb, jde především o ty pocity které máme v hlavě, představy o tom jak se cítíme, jak se vidíme, ty nás nejvíc ovlivňují. Zkus, jestli by sis uměla navodit psychický stav, který jsi měla tehdy. Pak by se měla zlepšit i fyzická stránka. Což jsou vlastně meditace, člověk se ponoří do sebe a mění sebepozorování, to jak se cítí a jak sám sebe vidí a tím mění i ostatní stránky sebe, včetně fyzické.