Podle toho, jak je to tu psáno, tak "dělat chyby v úsudku" patří rovněž do představy Boha. To ale ještě neznamená, že Bůh dělá chyby v úsudku.

Na nebi se tvoří mraky. Může jich být i celá obloha. Mraky však nemohou vyjádřit nebe.
Nicméně, myslit mraky bez nebe je možné jen v představách, které nejsou reálné.

Tak ještě jinak:
Představ si oblohu a na ní letadlo. Obloha je "Bůh". Letadlo je "představa Boha" - nudí se, tak si vymyslel letadlo. V tom letadle probíhá vše, co známe z našich reálných životů, je tam namačkán celý náš projevený svět. V letadle jsou tedy i chybné úsudky. Ovšem jakmile se dostaneš ven z letadla (vypadneš za letu ven ), už jsi v energii samotného Boha, takže tam už úsudky nejsou, tam už není kromě Boha nic. Neznamená to, že Bůh dělá chybné úsudky, je to jen program v našich myslích. A navíc, každý toho Boha máme v sobě, kolem sebe, nad sebou, před sebou... Rozumíš, jak to vnímám?

Tohle já nevím. Chápu, jak to myslíš, ale já nevím, jak uvažovali lidé v době Ježíše, Guatamy Buddhy apod. a ani si netroufám tvrdit, že vím, jak uvažuje většina dnešních lidí. Mám kolem sebe několik mužů, kteří by byli ochotní zemřít za vlast, za svou rodinu, někteří dokonce i za úplně cizí lidi, pokud by to těm cizím lidem pomohlo. A myslím, pevně věřím tomu, že takových lidí je hodně, jen nemají potřebu se zviditelňovat. Je z nich třeba jen cítit velká pokora a láska.

Přesně tak. Jinými slovy vyjádřena má představa.

Ale teď důležité: učinila z nás tato představa bohy? Ovšem že ne. Znám lidi, kteří takovouto představu vůbec nemají, a přesto jsou duchovně mnohem krásnější, než jsem já. Tak k čemu takováto představa?
Je to směrník. Ukazatel. Světélko na konci tunelu. Někdo může mít jiný směrník, napsaný jiným jazykem, ukazující jiným směrem, protože na to jde odjinud.
Není však neobvyklé, že se lidé zamilují do svých směrníků, že už je považují už za to, nač ukazují. Jako kdyby klečeli u plechové tabulky "PRAHA ->", objímali jí, pusinkovali a považovali za Prahu. A tudíž už nikam dál už nešli.

Tak tvoje cesta je tedy breathariánství, říkáš. Hmm..., tak mě napadá, a jak se živil Světlonoš, onen mýtický Ďábel? Hrubohmotná strava to asi nebyla…

Rozuměj, samozřejmě vůbec nemusíš nikterak odpovídat, když se ti nechce. Jsou to všechno jenom takové moje řečnické otázky (jako kdybych rozmlouval sama se sebou ).

Tak to je supr tohle slyšet.

Ale my jsme zároveň Bůh



Ano, nějak se mi možnost výživy pránou připletla do života . Je to jak lucerna u cesty, u níž se zastavíš, kocháš se jejím zářivým světlem a pak si ji vezmeš s sebou na další cestu, abys lépe viděl, to je vše. Kdykoli můžeš lucernu zase odložit, pokud zjistíš, že už vidíš dobře i bez ní.

Subjekt, na který by bylo lze ukázat, je zobjektivizovaný subjekt čili objekt. Objekt ale v žádném případě nemůže být Subjekt.

Zabila jsi Boha. Uctíváš mrtvolu.

Psst! Buď tich a věz, Já jsem.

A pročpak? Ačkoli... Ve stavu nevědomí je to asi oddělené, to je pravda. Ve stavu Vědomí už subjekt splývá s objektem, takže tyto dva pojmy jsou irelevantní.

Protože na nižší úrovni vnímání logické závěry z vyšší úrovně poznání neplatí a působí zhoubně (je to právě ono ovoce ze Stromu poznání).

Je to jako kdyby se člověk bez prostorové představivosti zabýval např. půdorysem, bokorysem atpod. - jeho mysl pak dospěje k úplným nesmyslům (a destruuje tak i ono nižší vnímání).