Dosáhnutí osvícení je podle mě jedna věc, ale může být takový člověk opravdu šťastný, když vidí tolik neosvícených ??? Kdysi jsem četl nevím jestli je to pravda, ale prý Budha po osvícení po nějakém čase začal být smutný a prý šel hledat cestu jak dosáhnout osvícení pro veškeré bytí...

Kdoví jak to vypadalo v realitě, zda také nepropadl "spasitelskému komplexu" jak bývá běžné u lidí kteří objeví svou cestu která jim funguje. Typicky lidé po přechodu na alternativní stravu nebo když objeví půsty. Např. vitarián. Po přechodu na vita stravu zažívá extáze pozitivních stavů a myslí si, že objevil zázrak, který pomůže i všem ostatním lidem a tak se snaží ostatní přesvědčovat na svou cestu. Až se stává svou naléhavostí nepříjemný. A nechápe, proč to ostatní nevidí, vždyť je to tak jednoduché a tak jasné, proč se tomu ostatní brání? Dokonce ho ostatní lidé přesvědčují naopak, že on jde špatně a snaží se ho dostat zpět zas oni na svou stranu.

Člověk je tvor velmi tvrdohlavý a je vždy přesvědčený, že jedině on zná ten správný směr kudy jít. Nedá se jen tak přesvědčit ke změně i proto, protože si neumí ten jiný směr promítnout do svého života, neví ani jak by to udělal aby toho dosáhl. Je příliš potopený ve svém světě, do kterého ty jiné varianty nezapadají.

Ale to je v pořádku, protože právě díky té tvrdohlavosti je možný lidský vývoj, aby lidé o něco usilovali a šli za tím, přestože jim někdo tvrdí že je to nesmysl. Člověk by nebyl člověkem, kdyby poslouchal na slovo každý názor a radu na kterou narazí. To právě umožňuje aby jeho duch povstal a projevil se. Vždyť ani nevíme, co je smyslem našeho života. Máme dosáhnout všichni osvícení? Nebo dlouhého života a plného zdraví? Nejspíš to není cílem. Je to jen to co člověka žene aby se o něco snažil, ale stejně jsou hlavním účelem ty změny které při tom prožíváme, ne výsledek. Osvícení znamená návrat zpět, k počátku. Ale my jsme sem nepřišli proto abychom se hned vrátili do absolutní vševědoucnosti, přišli jsme sem poznávat to co jako vševědoucí neznáme.

Nakonec je vlastně v nejlepším pořádku všechno to co se děje, lidé hledají a tápou, zakopávají, poznávají, mění se. Přesvědčuje a chce změnit svět jen začátečník. Moudrý člověk mlčí, radí teprve až je tázán, protože teprve až v té chvíli duše dotyčného projeví zájem zahrnout rady do svého životního příběhu.

Nevím teda vlastně co znamená přesně to "osvícení". To je ten stav který mnozí prožijí např. při meditaci, vstup do světla, propojení se zdrojem, následně pocit rozplynutí do okolního světa, pocit nekonečné lásky, pocit "jsem vše"? Nebo je to něco hlubšího? O osvícení se mluví jen ve výjimečných případech, ale splynutí se světlem je častý případ, tak nějak nevím čím se to vlastně liší?

Uvedu to i z jiné strany a to z pohledu křestanství. Boží syn, který byl poslaný otcem na zemi byl zcela jistě Osvícený tak stejně jak je Osvícený Otec. Kdybych uvažoval o tom, že osvícený se hodí do své bublinky stěstí... pak by nemělo logiku proč Ježíš přišel )). V podstatě by to ten Osvícený vůbec neřešil.


Doporučil bych k přečtení tyto dvě knížky, které pokládám za nejlepší v oboru :

Kniha: Kosmická kniha. O vzniku života, Tajemství a síla Kyvadla
Autor: Jischak Bentov

V té Kosmícké knize Bentov astrálně cestuje a popisuje tam místo, kde jsou jakoby osvícení ve svých bublinkách štěstí ale jedná se spíše o takovou past...kdo si přečte může si z toho udělat závěr.

Částečné nebo plné poznání pravdy...tedy propojením ze vševědomím (Bohem) a zjištění, že jsem všichni jeden duch manifestující se v různých formách. Jinak řečeno tím, že jsem v nádobě/těle jsem odstřiženi od vševědomí a jsem individuální vědomí, které má v důsledku nádoby své hranice. Osvícení tedy tyto hranice přesáhne a člověk se propojí se vševědomím, teoreticky by se mohl transformovat na ciste svetelnou bytost -andel. V podstatě pak dosáhneme své podstaty můžeme si formovat nádoby své manifestace a platilo by tedy : JSEM TEN KTERY JSEM...SV.DUCH, který se může formovat tak jak chce.

Coz si myslím, ze se stalo u par biblickych postav....Elias atd.

Těžko se rozebírá něco, o čem člověk nic neví když to sám nepoznal a jen má o tom nějaké své představy.

Myslím že Buddha nebyl "smutný" ve smyslu že by byl nešťastný, ale že vnitřně toužil po tom zahrnout do svého stavu rozšíření lásky i všechny ostatní bytosti, tedy ne že by to byl negativní stav, byl to pozitivní stav touhy pokračovat dál.

Ano tak by se to dalo popsat.