Na diskuzi  

Zobrazeno 8199x

Kvantová fyzika a zázraky

aneb

Plastická realita

Ing. Miroslav Němeček, 19.7.2011

>>> přejít na dodatek 23.9.2012

Každý z nás si jistě klade otázky "Co je smyslem života?", "Proč tu jsme?", "Kam jdeme?", "Existuje Bůh?". Kupodivu odpovědi nám nastiňuje kvantová fyzika. V následujícím textu naleznete vysvětlení nejzásadnějších otázek života a existence a návod proč a jak vlastně žít.

Nejdříve krátké nahlédnutí do kvantové fyziky. Vezměme desku se 2 štěrbinami, kterou budeme bombardovat kuličkami. Je zřejmé, že na stínítku umístěném za deskou nalezneme otisky kuliček ve 2 pruzích. Tak vypadá průchod pevných částic štěrbinami.

Nyní namísto kuliček použijme vlny vodní hladiny. Vlny se šíří z míst štěrbin kruhově tak, jakoby štěrbiny samotné byly zdrojem vln. Vlny ze štěrbin se skládají a v místě dopadu kmitají s různou intenzitou. Vyznačíme-li intenzitu kmitání na stínítku, získáme interferenční obrazce. Vidíme zde případ průchodu vln štěrbinami.

Nyní jako zdroj částic použijme elektronové dělo a namísto stínítka luminiscenční vrstvu (jak je to běžné v elektronkových obrazovkách). Elektrony jsme zvyklí z hodin fyziky chápat jako částice, proto bychom předpokládali první případ, tedy že se rozsvítí 2 svislé proužky. Jaké je však překvapení, když se na stínítku rozsvítí interferenční obrazce. Což znamená - elektron má vlnovou povahu. A zde se objevuje paradox. Vystřelíme-li pouze 1 elektron, jsme schopni přesně změřit, kterou štěrbinou proletěl a na které místo na stínítku dopadl. Jednotlivé elektrony nevytvoří interferenční obrazce, ale 2 pruhy. Což znamená - elektron má hmotnou povahu.

Tento rozpor vysvětluje kvantová fyzika tím, že úkon pozorování ovlivňuje realitu. Měření některého parametru kvantového objektu vede ke změně stavu objektu (kolaps vlnové funkce), nezávisle na metodě měření. Např. změříme-li rychlost částice, nejsme schopni ve stejném okamžiku změřit jeho polohu a obráceně.

Ovlivnění reality úkonem pozorování bere kvantová fyzika jako fakt a dále se jím nezabývá. Což je nejspíš chyba, neboť tím sice odkryla pokličku poznání reality, ale rychle ji zas přibouchla. Naskýtá se zde totiž možnost jiného pohledu. Co když naše pozorování neovlivňuje realitu, ale naopak se naše vědomí zaostřuje na jiné spektrum možných realit? Co když se nemění realita, ale my? Má-li realita schopnost existovat rozprostřeně v paralelních variantách, je hrubá chyba předpokládat, že tuto schopnost nemá i naše vědomí, že je naše vědomí jedinečné a ostré.

Měření některého parametru objektu znamená pohled na objekt jako na jednoznačný objekt, jehož parametry lze přesně číselně vyjádřit. Není možné měřit spektrum parametrů skrze širší pásmo realit, proto měření a sledování objektu zakrývá skutečnost, že každá částice je vlastně pravděpodobnostní klubko se širokým spektrem vlastností. Údaj zjištěný měřením či pozorováním je pouze nejpravděpodobnější hodnotou.

Podívejme se blíže na naše vědomí. Nositelem myšlení jsou neurony. Jedna z domněnek říká, že v neuronech dochází k výbojům, které vyvolávají mikroskopické černé díry. A černé díry jsou, jak známo, branou skrze prostor i čas. Přesný popis není důležitý (stejně nikdo neví jak mozek vlastně funguje), proto spíše jeho funkci odhadneme z pozorování. Například tento pohled - proces myšlení zřejmě probíhá na principu selekce. Chceme-li něco vymyslet, generuje náš mozek různé varianty myšlenek a vybírá vhodné kandidáty. Např.: "Co koupím mamince? Bačkory? Ne, ty už má. Knížku? Ne, vždyť špatně vidí. Bonbonieru? Jo, to by šlo." - je výběr na vědomé úrovni. Podobný proces se odehrává i na hlubších úrovních. Proces selekce vybírá varianty, které vůbec stojí za to předložit vědomé části mozku ("slon X stůl X moře X knížka OK"). Vyhodnocovacích úrovní vnoření je nesčíslně ("xcdfd X wekjk X mnm X slon OK").

Nejzákladnějším prvkem myšlení ("vymýšlení") je tedy generátor náhody. Takovým generátorem náhody může být např. zjištění polohy elektronu. Jak víme z kvantové fyziky, poloha elektronu v atomu je nepředvídatelná, daná pravděpodobností. Dokonce se může vyskytovat i na velmi nepravděpodobných místech.

To vše by nás mělo přesvědčit k přijmutí faktu, že naše vědomí není vázané pouze na tento okamžik a na přesně vymezený prostor v mozku. Stejně jako se částice mohou vyskytovat kdekoliv a kdykoliv, procházet i neproniknutelnými překážkami či přesahovat rychlost světla (přestože s mizivou pravděpodobností), tak i náš mozek má schopnost rozprostřít naše vědomí skrze prostor i čas. Dokazují to mnohá pozorování mimosmyslových projevů - telepatie, intuice, předvídání. Přestože jsou tyto projevy neprokazatelné, jejich existence je nepopiratelná. Zkusme nadále předpokládat, že naše vědomí (a především podvědomí) je skutečně rozprostřené skrze prostor a čas. Jak uvidíme dále, vše do sebe velmi dobře zapadá a objasňuje tak mnoho dříve nejasného.

Vraťme se zpět k podstatě reality. Jak již víme, každá částice se, díky vlnovému chování, může vyskytovat současně kdekoliv v prostoru. Mluvit o pravděpodobnosti výskytu má smysl teprve až v souvislosti s pozorovatelem. Teprve až naše vnímání reality přisuzuje výskytům částic různou pravděpodobnost výskytu, kterou si můžeme představit jako vlny na hladině vody. Vlny se šíří v celém prostoru a vytvářejí interferenční ohniska. V jakémkoliv okamžiku existují současně všechny možné stavy vesmíru, kdy jakákoliv částice vesmíru se může vyskytovat na jakémkoliv místě a v jakémkoliv stavu. Vše je jen otázkou pravděpodobnosti. Vlnové pravděpodobnosti částic se skládají do pravděpodobností reality podobně jako interferenční ohniska vln hladiny vody.

Existence paralelních realit je tedy jen jakýsi náhodný vesmírný šum. Jak je ale možné, že vidíme realitu jako posloupnost dějů, ve které vše dává smysl a má svůj řád? Opět je třeba obrátit svůj pohled. Nejsme tu kvůli realitě příhodné pro život, ale naopak realita existuje díky naší schopnosti ji vnímat. Život mohl vzniknout pouze v takovém toku reality, který je pro něj příhodný. Existuje-li ve všech možných variantách realit realita pro život příhodná, tak v této realitě život vznikne a tudíž vzniknou podmínky k tomu, abychom takovou realitu prožívali. Podmínky k životu mohou vzniknout pouze v takové realitě, ve které jsou posloupnosti dějů vázány podle nějakých zákonů a pravidel. Proto v naší realitě musí existovat fyzikální zákony, přestože v jiné realitě mohou existovat zákony příčin a následků úplně jiné.

Například - dopadne-li na zrcadlo paprsek světla, odráží se od něj ve všech možných úhlech současně. Vzhledem k tomu, že naše vědomí je zaostřené na určité spektrum realit, ve kterých platí nám známe fyzikální zákony, budeme pozorovat interferenční ohnisko realit, které má pro naši realitu nejvyšší pravděpodobnost pozorování - to znamená, že paprsek uvidíme odrážet se ve stejném úhlu jako byl úhel dopadu. Tento nám známý fyzikální zákon vznikne interakcí nejvyšších pravděpodobností všech zúčastněných částic. Rozptyl pravděpodobností je ve výsledku tak úzký, že je téměř nemožné, aby tomu bylo jinak. Důležité je to slovo "téměř". Mimochodem důsledkem je i to, že zázraky nejsou nemožné, jsou jen nepravděpodobné, a to je rozdíl.

Nyní propojme naše vědomí s realitou trochu hlouběji. Vyjděme z předpokladu schopnosti našeho rozumu rozprostřít se skrze prostor i čas (jak můžeme pozorovat při telepatii či jasnovidectví - projevy existující, ale s velmi nízkou pravděpodobností výskytu). Následkem je schopnost všech živých organismů propojit se na podvědomé úrovni, sdílet nejnižší úroveň vědomí, a to nejen neomezeně skrze prostor, ale i čas.

Předpokládejme, že existuje takový tok realit, ve kterém se bude život vyvíjet ke stále vyšším životním formám. Domnívat se, že lidstvo je nejvyšší životní formou která kdy existovala a existovat bude, by byla namyšlenost nejvyššího stupně. Je velmi pravděpodobné očekávat vývoj lidstva či jiných životních forem k mnohem vyšším formám - např. přechod k vyšší duchovní vyspělosti, oproštění se od nutnosti příjmu fyzické stravy, oproštění se od fyzické formy jako nositele vědomí až nakonec nejvyšší životní forma - čisté vědomí vzniklé spojením všech živých organismů. Nazvěme tento nejvyšší vývojový stupeň Nejvyšší Vědomí. Je zřejmé, že tato nejvyšší forma má všechny vlastnosti přisuzované existenční formě zvané Bůh, jen toto označení záměrně nepoužívám, abych nevyvolal představu všemocné bytosti na jejíž vůli závisí naše životy. Stejně jako vědomí všech živých bytostí má Nejvyšší Vědomí schopnost pronikat skrze prostor i čas, a protože už nerozlišuje mezi vědomím a podvědomím, je současně nejhlubším podvědomím všech živých forem ve všech časech a v celém prostoru.

Existence nejvyšší životní formy na konci času nám vysvětluje, proč existujeme, proč se vyvíjíme a proč náhle nepřestanou platit dosavadní fyzikální zákony. Jsme nutným mezistupněm ve vývoji k vyšším formám. Naše podvědomí je současně podvědomím všech vyšších životních forem, proto vnímáme zaostřeně takové spektrum realit, které vedou k jejich vzniku. Na rozdíl od běžně známého "akce vyvolává reakci" v těchto širších měřítcích platí obrácená pravidla - následky podmiňují podmínky k jejich vzniku. To stejné platí i pro vznik života. Nejsme tu proto, že kdysi s velmi malou pravděpodobností vznikl život, ale život vznikl, protože tu jsme my. Stejně tak platí, že jsme tu proto, protože kdesi ve vzdálené budoucnosti budou existovat vyšší životní formy, pro které jsme vývojovým mezistupněm.

Celé si to můžeme představit tak, že existujeme v toku realit, který vede od nejnižších životních forem k nejvyšším - je to jakési vlákno realit táhnoucí se celou existencí vesmíru. Sdílíme s nimi společné podvědomí, jsme jejich historií, a proto je naše vědomí zaostřené na takové spektrum realit, které tímto vývojovým směrem vede.

Tuto představu nám potvrzují mnohá tvrzení a zjištění známá po tisíce let. Dokonce docházíme k souladu mezi mnoha zdánlivě odporujícími si přesvědčeními:

Jako odbočku stranou zauvažujme, že je možné připustit i následující hypotetickou úvahu. Existují-li současně všechny možné stavy vesmíru, není rozdíl mezi stavy vesmíru "předtím" a "potom", čas není pro vesmír vůbec důležitý. Čas představuje jen návaznost jednotlivých stavů vesmíru mezi sebou. Tedy jako bychom si očíslovali "stav 12345 přechází ve stav 87345, následuje stav 323245", samotný vesmír se přitom vůbec nemění. Proto ani vesmír není potřeba, vše je jen posloupnost různých stavů. Proto nemusí být nereálné tvrzení, že "bůh Višnua se rozhodl prožít si svůj příběh". Realita může být jen příběhem odehrávajícím se pouze virtuálně. Děj předpokládá dodržení určitých pravidel (fyzikální zákony) a smyslem je získat poznatky a zkušenosti, dospět k vyššímu vývojovému stupni. Mnoho lidí může potvrdit, že život vnímá jako hru, příběh, který prožívají a kterého jsme součástí. Teprve až prožitek celého děje existence vesmíru přinese požadovaný vývoj, nemůže být uspíšen vyřčením "staniž se". Ale nyní opět zpět, předpokládejme nadále, že "realita je reálná".

Existencí nejvyšší životní formy je zajištěn náš vývoj směrem vpřed. Vše, co se děje, se děje nejsprávněji tak, aby na konci mohla existovat nejvyšší životní forma. Je však třeba pamatovat na to, že lidstvo není jedinou životní formou. Bude-li to celkovému vývoji prospěšné, může celé lidstvo zaniknout. Vše se děje tak, aby to mělo nějaký význam pro budoucnost. Proto i náš zánik by byl opodstatněný v případě, že bude např. poučením pro jiné, pokračující životní formy.

Jaké další poznatky nám tento pohled na náš vývoj přináší? Tak například otázka smyslu života. Lidé velmi často berou sami sebe jako úplně samostatnou nezávislou jednotku. Vidí, že jedinec se narodí, zemře, ovlivní pár dalších jedinců, lidé žijí pro další lidi a ti stejně pak umřou. To budí dojem chybějícího smyslu existence. Pohlédneme-li na život jako na vývojovou posloupnost vedoucí k nejvyšším životním formám, můžeme pochopit jaký to vše má smysl. Nejsme samostatní jedinci, ale díky propojení podvědomých vrstev našeho vědomí jsme součástí mnohem většího celku. Na vesmír můžeme hledět jako na celý živý organismus, který existuje současně ve všech časech a prostorech, s nejvyšší formou vědomí na časovém konci. Jsme nutnou součástí vývoje. Při naší úrovni chápání reality nejsme schopni pochopit existenci toho všeho, proč Vesmírný organismus (neboli snad Bůh) existuje. Kdo se spojil se Zdrojem na podvědomé úrovni může potvrdit, že smysl existence pocítil a ve chvíli propojení ho i chápal. Smysl existuje, je jen naší úrovni porozumění nepřístupný. Proto musíme pouze věřit, že takový smysl je. My jsme nutnou součástí vývoje - ať už fyzicky (biologický základ pro vyšší životní formy) nebo psychicky (sdílení vědomí, ovlivňování jiných životních forem) a jsme zodpovědni se tohoto vývoje účastnit. Jsme jen malou buňkou vesmírného organismu, ale buňkou nesmírně důležitou.

Přijmeme-li fakt, že náš vývoj nutně spěje k vyšším životním formám, pochopíme zákony řídící náš život. Vše je podřízeno vývoji směrem vpřed. Jedná se především o 3 stránky - 1) biologická, selekcí dochází k postupnému vylepšování genetického kódu, 2) společenská, každý jedinec působí na vývoj ostatních jedinců, 3) psychická, každý jedinec se prostřednictvím podvědomí účastní vývoje sdíleného vědomí ostatních životních forem.

Z hlediska biologického je prvním přiblížením Darwinova teorie výběru. V genetickém kódu živých organismů dochází k mutacím, v životním boji vítězí nejschopnější mutace. Musíme ovšem teorii poněkud poopravit, čímž ji dostaneme do souladu s protichůdnými teoriemi o působení vyšší moci. Naše existence je vázána na velmi málo pravděpodobné vlákno toku realit s jasně daným cílem vývoje. Jakákoliv náhoda je silně ovlivněna tak, aby vedla k danému cíli. Proto dochází k mutacím, jejichž pravděpodobnost je téměř nulová a které vedou ve vývoji směrem vpřed. Mluvíme zde o dlouhodobém vývoji v globálním měřítku, proto není důležité projevování se i mutací v nepříznivém směru, důležitá je vyšší pravděpodobnost mutací pozitivních. Vliv nevyhnutelnosti pozitivního vývoje je nesrovnatelně vyšší než Darwinovo "silnější vyhrává" a objasňuje vznik takových "zázraků přírody", které jsou často přisuzovány zásahům vyšší moci.

Společenská stránka představuje vliv jedince na ostatní životní formy. Mění se poznatky a životní postoj společnosti jako celku, ta zpětně ovlivňuje členy společnosti. Tím dochází k dlouhodobému vývoji celé společnosti směrem k vyšším životním formám. Opět je důležitý dlouhodobý pohled. Je vyšší pravděpodobnost vývoje směrem vpřed, přitom může docházet k negativnímu vývoji částí společnosti či dokonce k úpadkům a vymření celých společností. Přesto i negativní směry jsou pro dlouhodobý vývoj prospěšné, neboť často znamenají pozitivní zkušenosti a nasměrování jiných částí společnosti. Stejný vliv má i vývoj jedinců. Z hlediska dlouhodobé pravděpodobnosti převažuje vývoj směrem vpřed, ale i negativní směry jsou prospěšné pro další vývoj. Negativními směry jsou myšleni jedinci jako diktátoři (z dlouhodobého hlediska byly obě světové války velmi přínosné) nebo lidé prožívající ve svém životě jedno neštěstí za druhým (jsou výukovým příkladem při nasměrování ostatních pozitivním směrem).

I v případě, kdy se neuplatní vliv na potomky ani na zbytek společnosti a jedinec žije izolovaně, je jeho život velmi důležitý pro celkový vývoj. K působení na globální vývoj života dochází na podvědomé úrovni. Naše propojení s podvědomím a ostatními životními formami je zdánlivě slabé, ale s rostoucími vývojovými stupni toto propojení neustále sílí, až nejvyšší forma existence života je v podstatě přímo vesmírným vědomím. Každý jedinec se proto svým vývojem, svými zkušenostmi a životními postoji, podílí na vývoji celého vesmírného organismu. Jeho vývoj je součástí celkového vývoje tak jako jeden dílek mozaiky. Dílek může do skládačky zapadnout v jakémkoliv stupni vývoje, není závislý na čase, proto různí jedinci jsou vývojově na různých vývojových stupních. Každý jedinec je sice drobnou součástí celku, ale součástí důležitou a podstatnou.

Z uvedeného vyplývají kritéria ovlivňující náš život. Převažuje pravděpodobnost vývoje pozitivním směrem a proto dochází k preferování všeho, co k tomuto vývoji přispívá. Budeme-li pozitivně působit na své okolí a žít život směřující k naší vyšší vyspělosti, bude náš život zvýhodněn. Tím samozřejmě není řečeno, že kdo bude hýřit a ubližovat jiným, nemůže žít šťastný život, jedná se pouze o (často mnohem) vyšší pravděpodobnost zvýhodnění.

Nemálo lidí se domnívá, že cílem je šťastný a spokojený život založený na splnění všech jejich snů a tužeb. Hluboce se mýlí. Cílem života je vývoj. Prožíváme v životě mnohá zklamání a neštěstí, těžké chvíle a nesnáze, a to vše pro náš duchovní vývoj, ke kterému díky tomu postupně dospějeme. Proto lidé běžně prožívají pocit nespokojenosti hledají-li uspokojení v plnění svých hmotných potřeb, např. v hromadění majetku. Není to nesprávná cesta. Je jen pomalá a strastiplná. Neustále se střídá pocit radosti a zklamání, štěstí a neštěstí, úspěchu a neúspěchu. Chvíli jsme ve výšinách a chvíli "padáme na hubu". Díky tomuto koloběhu získáváme zkušenosti a životní názory, vyvíjíme se.

Všimli jste si, že každý dostává "od života" jen tak silné rány, jak jsou přiměřené jeho odolnosti? Hranice mezi plusy a mínusy je vyvážená tak, aby zajistila maximální úspěšnost vývoje. Prožívá-li člověk příliš snadný život, pohodlí a úspěch, lze s velkou pravděpodobností očekávat příchod negativ, protože život v tomto stylu nezajišťuje dostatečný vývoj směrem vpřed. Negativa mohou přijít až na sklonku života, ale o to silnější pak rány mohou být. Naopak příliš mnoho negativ a neúspěchů může vést k pasivnosti, kdy se člověku zdá, že nic už nemá smysl, někdy až ke zhroucení. V takových případech lze s velkou pravděpodobností očekávat příchod pozitivních změn. Může to ale trvat roky či desetiletí. Intenzita mínusů proto závisí na odolnosti jedince, jak je schopen se s nimi vypořádat. Kdo je silný, může se setkávat se silnými ranami osudu, které by jiné jedince položily.

Víme-li, co se od nás čeká (vývoj vpřed), můžeme svůj život aktivně ovlivňovat a snížit tak podíl negativních dopadů. Negativa jsou nutná k tomu, aby nám otevřela oči a přinutila nás ke změnám v pozitivním směru. Nejčastějšími negativy jsou nemoci. Nemoc je signál, že se od nás něco očekává, že se máme v něčem zlepšit, z něčeho poučit, posunout vpřed. Často to bývá příznak, že něco děláme špatně a že "už to takhle nejde dál". Čím více budeme signály ignorovat, tím budou silnější, nemoci vážnější, až do chvíle než nás signál zlomí a přinutí změnu provést. Někdy i za cenu, že nás poučení bude stát život. Tomu můžeme předejít, budeme-li pečlivě vnímat signály a reagovat na ně. To znamená - všímat si i náznaků nemocí a zamyslet se nad tím, co je špatně, čeho je tato nemoc signálem.

Další cestou ke snižování podílu negativ je poučit se z cizích příkladů. Budeme-li dostatečně vnímaví ke zkušenostem jiných, poučíme-li se z jejich neštěstí a z jejich signálů, pak nebudeme potřebovat vlastní negativa aby nás "nakopávala". V prvé řadě je potřeba vypudit z hlavy pocity typu "tohle se mi nemůže stát!". Můžete se docela spolehnout na to, že po téhle myšlence se vám podobná událost stane také. Vnímejte své okolí tak, jakoby se to dělo vám. Přinese vám to posun směrem vpřed, aniž musíte prožívat vlastní smůly a neštěstí.

Nejvyšším stupněm je aktivní přístup k vlastnímu vzestupu. Nejedná se o studium vědecké literatury či naučení se něco umět. To jsou jen pomocné prostředky. Jedná se o vlastní aktivní duchovní růst - pozorování života, přemýšlení o něm, meditace, studium literatury týkající se duchovních oblastí. S přebíráním cizích poznatků ovšem opatrně. Je chybou přijmout něco ve stylu "XXX to takhle napsal, tak to musí být pravda". Cizí poznatky mají být pouze vodítka, k poznatkům je třeba dospět buď vlastními zkušenostmi, rozumem či intuicí, teprve pak je vlastní vývoj dostatečný.

Dalším pozitivem pro náš život je kladný přístup ke všem živým formám, neboli láska. Díky propojení skrze podvědomí jsme vlastně všichni jedna bytost. Nejsme izolovaní jedinci, existující nezávisle na svém okolí a ostatních bytostech. Působíme-li na ostatní, působíme tím na Nejvyšší Vědomí a tím nepřímo i na sebe. Nejvyšším stupněm vyspělosti je proto láska ke všemu živému stejnou měrou, protože vše živé je jednou a toutéž bytostí. Opět platí, že hlavním kritériem je pozitivní vývoj vpřed. Proto - pokud budeme působit pozitivně na své okolí (milovat ostatní lidi bez rozdílu jací jsou, pomáhat ostatním, neubližovat), bude se nám to vracet v pozitivním nasměrování života, protože se jedná o preferovaný směr.

Naopak, budeme-li ostatním ubližovat, budeme-li na ně zlí nebo k nim sobečtí a bezohlední, můžeme se spolehnout na to, že se nám to dříve či později vrátí v negativech tak, abychom byli nuceni své myšlení a postoje změnit k lepšímu. Negativní postoj lze pozorovat u některých lidí zastávajících heslo "po mně potopa". Domnívají se, že pokud se s daným člověkem už v životě nesetkají, je úplně lhostejné zda mu ublíží nebo co si o nich myslí. Svým chováním působí na vývoj negativně a proto mohou brzy očekávat následky.

Pozitivní přístup k okolí má samozřejmě také své hranice. Příliš velkou snahou o positivismus můžeme dotyčné obtěžovat a působit tak negativně. Dále můžeme svým působením zabránit jejich pozitivnímu vývoji vpřed. Typickým příkladem jsou rozmazlované děti, kterým rodiče snesou modré z nebe. Pozitivní přístup proto znamená pomáhat, ale přiměřeně tak, abychom ostatním sice usnadnili život a přinášeli štěstí a radost, ale současně umožnili jejich pozitivní vývoj směrem vpřed. Což jinak řečeno znamená milovat, ale nenechat se zneužívat. A poslední nebezpečí spočívá v tom, že do milovaných bytostí nesmíme zapomínat zahrnovat i sebe. Upřednostňovat ostatní a zapomínat na sebe by byla úplně stejná chyba jako upřednostňovat sebe a zapomínat na ostatní. Všechny je třeba brát stejným dílem, jak sebe tak ostatní, jedině to znamená pozitivní vývoj směrem vpřed.

Hlavním kritériem života by mohlo být měřítko "maximalizovat dlouhodobý souhrn štěstí a radostí všech živých bytostí". Znamená to například - "tato věc mi sice dělá trochu radost, ale jinému by udělala mnohem větší radost". Znamená to neubližovat jiným, neboť tím se dostává do negativní oblasti, která musí být jinde vyvážena. Některé děti s potěchou ubližují zvířatům (např. kočkám) - ani netuší, jaké negativní následky si tím přinášejí do života. Následky se často označují jako karma a v podstatě to znamená to samé - stav vyváženosti negativ a pozitiv v našich životech. Negativní působení pocítíme sami na sobě, dříve či později (máme na to celý život), a to zajistí náš vývoj a nápravu výkyvu.

Všimněme si dalších vlastností reality. Přestože jsme všichni jednou bytostí a sdílíme stejné podvědomí, naše prožitky reality nemusí být vždy přesně stejné. Není důležitý přesný děj našeho života, důležité je co si z něj odnášíme, náš výsledný životní postoj. Možná jste si také již všimli, že lidé se častěji v životě setkávají s tím, co je jim blízké a jaké mají sami představy o svém životě. Například - někdo je přesvědčený, že má smůlu ve hře. A to se mu také neustále děje. Bude-li losovat dostatečné množství her, bude častěji v mínusu než plusu. To samé platí i obráceně, o přesvědčení o velkém štěstí ve hře.

Vše se děje tak, aby byly splněny představy, které cítíme ve svém nejhlubším podvědomí. Je to dáno tím, že náš "výběžek podvědomí" se ve spektru realit posouvá tak, aby byla naplněna představa o realitě, kterou máme v našem podvědomí, a tím aby bylo dosaženo našeho optimálního vývoje. Dochází proto v našich životech k událostem a prožitkům, které se mohou jedinec od jedince lišit. Každý z nás prožívá svou variantu reality, která je nepatrně odlišná od reality jiných lidí. Některé specifické prožitky a události můžeme prožívat častěji, než je tomu u jiných lidí. Získáváme tak životní zkušenosti a postoje, které se mohou mírně lišit. Procento výskytu může být až tak odlišné, že jsme skálopevně přesvědčeni o své pravdě ("vždyť s tím mám 100% zkušenosti"), zatímco někdo jiný může být stejně přesvědčený o úplně opačné pravdě. I tyto odchylky v názorech jsou důležité pro vývoj. Vůbec není cílem najít pravdu, pravda je známá. Důležité je díky rozporům dospět k životním postojům, pohledu na svět, zjistit co je a není důležité. Ne fakta, ale vývoj.

Proměnlivost reality můžeme využít ve svůj prospěch. Nejenže díky kladnému přístupu k životu se dostaneme do výhodnějšího "kladného proudu reality", ale aktivním působením na své podvědomí se můžeme posouvat v realitách ve směru pro nás výhodnějším. Je třeba si uvědomit, že tak jak cítíme realitu ve svém nejhlubším podvědomí, tak budeme svou realitu i prožívat. Budeme-li cítit, že se nám něco děje negativně nebo jen si představovat negativní následky, tuto realitu si těmito pocity vyvoláváme. Je to řečeno už v lidovém pořekadle "Nemaluj čerta na zeď!". Cítíme-li strach z něčeho, vyvoláváme si představy toho a v duchu takovou negativní situaci prožíváme už předem. Proto je zvýšená pravděpodobnost, že se nám taková událost skutečně stane, splnila se nám představa z našeho podvědomí.

Zajímavý postup je popsán v knize Cesta od Brandon Bays. Při ponoření se do podvědomí vyhledat ve svých potlačených vzpomínkách příčinu psychické deformace podvědomí, v duchu se s událostí srovnat a tím deformaci narovnat. Díky tomu dojde k opravě negativního náhledu podvědomí na realitu a tím se srovnají negativní projevy v naší osobní realitě, čili ve spektru realit se posuneme blíže k takové variantě, která je pro nás přínosnější.

Tak můžeme na realitu působit a zajistit si lepší průběh života. Budeme-li si v podvědomí držet pozitivní pohled na svou realitu, budeme-li přesvědčeni o úspěchu, o svém štěstí v životě, bude i naše realita taková, budou se nám stávat pozitivní věci. Mějte na paměti, že přírodní a fyzikální zákony jsou sice dané, pravidla jsou neměnná, ale naše mysl je to, co realitu mění, protože naše mysl je založena na Nejvyšším Vědomím, neboli my jsme Bohem, který má moc rozhodovat a měnit. Aktivním působením na podvědomí se tak pro nás stává realita tvárnou, je to pro nás plastická realita.


Dodatek 23.9.2012

Pokusím se vysvětlit smysl a důvody naší existence.

Je běžně známé, že hmyz žijící v rojích se chová jako jeden živý organismus, aniž si musí předávat informace a povely nám známými formami komunikace. Buňky našeho těla se chovají proměnlivě, v závislosti na našem psychickém stavu, i bez zjevných fyzických podnětů. Pokud se takto chovají nižší životní formy, proč by to nemělo platit i pro nás? Kde je psáno, že jsme nejvyšší životní formou? I my se projevujeme jako jeden živý organismus. A to nejen naše lidská společnost, ale veškerý existující život. Jako celek tvoříme jednu životní formu, kterou můžeme nazvat Bohem.

Můžeme uvažovat tak, že fyzická podstata všech životních forem nese Globální (Boží) Vědomí. Ale jedná-li se o nejvyšší jedinou formu, můžeme uvažovat i přesně obráceně, totiž že výchozím je Vědomí a to je nositelem, tvůrcem, fyzické formy. Jak a proč?

Představme si modelový příklad. Naším intelektem si jsme schopni představit 5 bodů, které mohou mít stavy ANO/NE (červený/černý). Všech možných kombinací je 32.

Z těchto všech kombinací si můžeme vybrat jen určitou sadu variant, 5 kombinací, ve kterých je jen 1 červený bod. Seřadíme si varianty tak, že červený bod se posouvá zleva doprava, vždy o 1 pozici. Jednotlivým stavům přiřadíme symboly, čísla. Dále jsme si stanovili určitá pravidla pro přechod mezi jednotlivými stavy, např. přechod o 1 úroveň popíšeme jako "operaci přičtení čísla 1". Na tomto modelu můžeme vykonstruovat celou řadu pravidel, jako 3+1=4, 2+3=5, 4-2=2. Tímto jsme právě vymysleli základy MATEMATIKY.

Co se stane, když něco podobného udělá mysl, která je nesrovnatelně rozsáhlejší a schopnější oproti naší? Která pojme tak velké množství kombinací stavů, že pro naše omezené schopnosti se jeví jako nekonečný Vesmír? Je známo, že prostor ani čas v našem Vesmíru není spojitou záležitostí, ale že vše probíhá po malých úsecích, kvantech. To se podobá našemu modelovému příkladu. Stavy hmoty a energie v našem Vesmíru nejsou nekonečné, jsou jen nepředstavitelné pro naši úroveň chápání, stejně jako je pro mravence nepochopitelný náš modelový příklad o 5 bodech. Je jistě možná existence tak rozsáhlého Vědomí, které je schopno všechny tyto stavy pojmout, vyčlenit určitou sadu stavů a stanovit pravidla mezi jejich přechody.

V našem modelovém příkladu můžeme chápat červený bod jako živého tvora, který svůj pohyb zleva doprava vnímá jako pohyb v čase. Pro nás to jsou jen různé stavy existující současně, ale pro červený bod to jsou stavy "před" a "po". Přičemž to jsme mu my přidělili takové uvažování. Je to součástí pravidel, která jsme našemu malému vesmíru stanovili.

Obdobně můžeme chápat i náš Vesmír. Globální Vědomí stanovilo taková pravidla a zákonitosti přechodů mezi stavy Vesmíru, ve kterých vystupujeme my jako živé bytosti, mající své malé vědomí, které se snaží pochopit chod a smysl Vesmíru. Ve skutečnosti jsme jen projevem Globálního Vědomí (Boha). Jsme jeho projekcí do Vesmíru. Naše myšlení je formováno jeho působením, proto můžeme říct, že ve skutečnosti jsme každý Bohem, protože jsme jeho projevem.

Z toho můžeme vyvodit odvážnou myšlenku - že naše realita a Vesmír vlastně neexistuje, vše vzniklo jen v mysli Božího Vědomí, jen jako důsledek pravidel přechodů mezi různými stavy Vesmíru. Ve skutečnosti tato myšlenka není nijak odvážná a je známá již tisíce let. Jak postupně zjišťujeme, civilizace existující před tisíci let měly znalosti, které nyní teprve znovu objevujeme. Teprve teď začínáme znovu chápat starobylé záznamy, které pro nás dříve měly význam jen abstraktního fanatického uctívání božstev a to jen proto, že jsme těmto vzkazům dříve nerozuměli.

A proč tomu vlastně takto je, k čemu je existence Vesmíru? Vraťme se opět k našemu modelovému příkladu. Dejme tomu, že na počátku jsme jen nevědoucí bytostí, které se v mysli objevilo všech možných 32 stavů modelu. Naše neformovaná mysl s těmito stavy manipuluje, porovnává, kombinuje. Což je přirozený projev mysli. Postupně začíná objevovat zákonitosti přechodů mezi některými vybranými stavy, až nakonec dospěje k vědě zvané Matematika. Myšlení je projevem života a inteligence. Tím, že naše vědomí dokázalo tato pravidla zformulovat, dospělo do vyššího vývojového stupně uvědomění, získalo schopnost logického uvažování a abstraktního myšlení.

Abstraktní myšlení je důležitým zdrojem poznání. Našimi smysly můžeme sice pozorovat dění okolo sebe, vyhodnocovat, ale bez abstraktního myšlení a bez domýšlení souvislostí bychom byli jen robotem, automatem reagujícím jen na vnější podněty. Teprve až abstraktní myšlení umožňuje dosáhnout vyšší formy poznání a postupně tak dospět do stavu uvědomění si sebe sama.

Uvážíme-li, že Boží Vědomí je jen čistým vědomím, bez smyslových vjemů, pak abstraktní myšlení je jeho jediným zdrojem poznání. Stanovením pravidel Vesmíru a sledováním důsledků působení těchto pravidel na stavy Vesmíru dochází k jedinečnému rozvoji Vědomí, které postupně vede k veškerému poznání a pochopení své podstaty, k sebeuvědomění své existence.

Chápeme-li tedy sebe jako projekci Božího Vědomí do našeho Vesmíru, vyplývá z toho i smysl našeho života a určení směru našeho životního vývoje.

Na počátku všeho bylo Vědomí nevyjádřené, nezformované, jen prostá substance schopná kombinovat. Na konci je Vědomí zformované do plného uvědomění a poznání. K tomuto konečnému stavu vede cesta přes posloupnost stavů Vesmíru, kterou my prožíváme jako naši realitu. A protože jsme částečkami Božího Vědomí, musí i naše cesta vést k postupnému zvýšení uvědomění. Nejedná se přitom o každého jednotlivce, ale o život jako celek. Součástí poznání proto může být i to, když životy některých lidí jdou úplně opačným směrem, např. se zdají být naprosto zbytečné a neúčelné. To je také součást poznání. Ale budeme-li vést svůj život ve směru k uvědomění a k poznání, půjdeme "po proudu" a proto náš život bude v tom směru velmi zvýhodněn. Už například jen tím, že prožíváme radost a potěšení z procesu poznání a sebezdokonalování.

To, že jdeme tímto směrem, to by mělo být i naším smyslem života, protože k tomu nás má celkový vývoj přivést. Nejedná se o úmysl, o snahu "vyšší moci" nás někam vést. Je to zákonitost daná tím, že na konci celkového vývoje existuje rozvinuté Vědomí a my k tomuto cíli jdeme, aniž chceme nebo nechceme. Je to podstata naší existence. Tento směr je proto zvýhodněný a projevuje se v našem životě například jako "zákon přitažlivosti".

Podobně jako u uvedeného modelu, ani v našem Vesmíru neplatí, že by začátek a konec vývoje Vesmíru byl časově vázán na začátek a konec rozvinutí Vědomí. Všechny stavy Vesmíru existují současně, jako jeho různé stavy (navíc existující jen v představě Vědomí, které těmto stavům určuje posloupnost). Mluvíme-li o formování vědomí vývojem, je toto vědomí formováno souběžně s kterýmkoliv bodem stavu Vesmíru, čas ve vývoji ani při formování Vědomí neexistuje. Proto i bytosti ve Vesmíru existují souběžně v různých časech na různých úrovních životního vývoje (samozřejmě s přihlédnutím k postupnému vývoji forem Života).

Díváme-li se na svět kolem nás, díváme se ve skutečnosti na virtuální projekci Vědomí. Jediné, co je skutečné, jsou duše ostatních živých bytostí kolem nás. Interakcí s jinými živými bytostmi dochází k interakci Božího Vědomí samo se sebou, se svými různými projevy. V našem vývoji je třeba se postupně zbavit pohledu na sebe jako na jedince, izolovaného od ostatních bytostí. Jsme všichni jedním, jen různými projevy stejné podstaty. Budeme-li mít tuto skutečnost na paměti, můžeme našemu (i celkovému) vývoji velmi prospět.

Dále je dobře si uvědomit, že pravidla našeho Vesmíru (jako např. fyzikální zákony) vznikly formováním Vesmíru tak, aby vznikla posloupnost stavů, ve které je možný vývoj života a rozvoj Vědomí. Opět se tedy nejedná jen o "něčí" výmysl, ale o přirozený zákon. Těchto zákonů přitom může být i více než které známe a mohou existovat souběžně. Jedná se jen o jiná pravidla přechodu mezi stavy Vesmíru. Důležité je pouze to, zda při těchto pravidlech je možný vývoj Vědomí. Mluvíme pak o alternativních realitách. Mohou v nich platit i úplně opačné fyzikální či matematické zákony.

Jedním ze zákonů vývoje je, že živá bytost začíná svůj vývoj bez uvědomění a postupně se propracovává k uvědomění si své Božské podstaty. K tomuto stavu nemůže dospět skokem, protože by tak k vývoji vůbec nedošlo. Postupný vývoj je proto nutný a jedná se opět o přirozený zákon.

Během našeho životního vývoje můžeme pozorovat rozšiřování našeho vědomí. Zpočátku začínáme s fyzikálním chápáním Vesmíru, kde jsme naučení, že 1+1=2 a že jablko padá ze stromu dolů. S postupným poznáním a životním vývojem začínáme pozorovat, že svět je mnohem pestřejší a že není tak jednoznačný jak se nám zdálo. Objevujeme intuici a zákony pro životní vývoj. Děje se to, že naše vědomí se postupně více sbližuje s rozvinutým Božím Vědomím, kam patří např. i to, že naše vnímání se rozšiřuje z jedné reality (s velmi úzkým spektrem) na mnohem širší okruh realit, což se projeví zvýšením nejednoznačnosti pozorovaných dějů a pozorováním zvýšení vlivu intuice a např. zákona přitažlivosti.


BlueBoard.cz

Diskuze k článku...

Miroslav Němeček, http://panda38.sweb.cz/zazraky.html