Na diskuzi  

Zobrazeno 7476x

Bod zvratu

Předmluva: Autorka pronášela tuto svou promluvu před menší skupinou, křesťansky zaměřenou. Text promluvy mi poslala na mou prosbu o pomoc s mou závislostí na jídle. Její slova na mě zapůsobila tak silně a tolik nového jsem pochopil, že jsem ji poprosil o svolení ke zveřejnění.

Miroslav Němeček

Tato promluva vznikla naprosto nečekaně, po včerejším setkání s Pavlínkou, která tady s námi teď není... A po setkání s Petrem, kterého jsem potkala vzápětí. Byla takovou reakcí na to, že spousta lidí řeší mnoho problémů, jejich situace se jim zdá často bezvýchodná a tak se snaží najít různá řešení. Přesto však mají někdy pocit, že pro ně žádné východisko snad ani není...

Jenže každá situace má východisko... Často je tím klíčem přestat si až tak moc dělat starosti a dovolit Bohu, aby mohl v našem životě jednat a hlavně, nepřekážet Mu v Jeho jednání... To je asi to největší umění...

Také se ale stává, že když už lidem pomůžete najít nějaké řešení, tak si najdou spoustu důvodů, nebo výmluv, proč to nejde a proč je to zrovna pro ně nemožné, místo toho, aby alespoň připustili, že změna k lepšímu je opravdu možná...

V 1. listu Korinstským, v kapitole 10 se mimo jiné píše:

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly, Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát...

A dále se píše, 1. Kor 10, 14: A proto moji milovaní, utíkejte před modlářstvím...

Předně bych chtěla říct, že nejsem velký odborník na biblické verše, ani jsem nestudovala žádnou biblickou školu. Resp. studovala, ale jen chvilku... Můj vztah k Písmu je asi takový, jaký většinou mají evangelické církve. Považuji Písmo za inspirované texty, které i mě mohou inspirovat a promlouvat mi do života...

Sám apoštol Pavel ale na jednom místě řekl, že není dokonalý, a že pokud něco cítíme jinak, než on říká, máme volat k Pánu, aby nám to osvětlil...

Původně jsem chtěla, abych mohla z této promluvy vynechat všechny "chytré" věci, kterých člověk slýchává všude dostatek a mluvit spíš o tom, co jsem sama prožila a co mám praxí osvědčené. Proto i verše, které zde uvádím, jsou místa z Písma, která mě oslovovala v danou chvíli, když jsem tento text psala a nějakým způsobem ke mně promlouvala. A způsob, kterým ke mně promlouvala, se nemusí shodovat s tím, v jakém smyslu jsou v Bibli psána, protože ke mně promlouvají na určitém místě, v určitém čase a za jiných okolností by to mohlo být úplně jinak, protože by si to třeba situace vyžadovala jiným způsobem...

Takže z textu vyplývá, že pokaždé, když ve svém životě procházíme nějakou zkouškou a skutečně se učíme důvěřovat Bohu, tak On nám zaslibuje, že z každé situace existuje východisko, a že nepřipravil žádnou zkoušku, ve které bychom nebyli schopni obstát...

Jenže realita života je často jiná a ne každý člověk je schopen mít tak pevnou víru, aby mohl v důvěře stát tváří v tvář životním okolnostem a nedělat si starosti. Často v takových chvílích právě utíkáme do modlářství. V tomto případě míním modlářstvím to, že dáváme větší moc okolnostem, starostem a nedostatku, než samotnému Bohu...

Nedávno jsem také měla takovou slabou chvilku a neviděla jsem žádné řešení své situace. Obvykle se mi stává, že cítím pokoj a lásku, i když se okolnosti kolem mě tváří všelijak a za tuto velikou milost Děkuji, opravdu srdečně a upřímně. Někdy se mi ale stává, že si začnu říkat, jak je můj život stále stejný, anebo mi třeba není v tu chvíli Boží působení tak zřejmé a tak mám sklon nevážit si toho, co už mám. Pak se mi třeba stane to, že najednou začnu pociťovat, jaké by to bylo bez Jeho milosti... To se začnou objevovat starosti, strach, úzkost... A já se potom omlouvám a prosím za odpuštění, že jsem si nedokázala vážit toho, co jsem měla a nebyla jsem to schopná uvidět, vnímat, cítit... Zkrátka neuměla jsem to ocenit...

Tehdy jsem se snad zamýšlela nad tématem peněz a pracovních příležitostí. Docházely mi peníze a žádná možnost práce na obzoru... A tak jsem se rozhodla, že něco udělám "jinak", než dřív... Prostě si představím všechny ty starosti a problémy, které řeším... Třeba si je představím, že sedí přede mnou na židlích, jako třeba právě teď vy... A pak se na ně usměju a s láskou jim řeknu, že je miluji, a že jim děkuji, že přišly do mého života, aby mě něco naučily... A potom jim řeknu, že můj Bůh je větší, než ony... Řeknu jim, že můj Bůh je Bohem hojnosti a neomezených možností...

V Janovi 10, 10-11, v povídání o Dobrém Pastýři, se přece píše: Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý Pastýř položí svůj život za ovce...

...a tak jim řeknu, že můj Bůh je Bohem hojnosti a neomezených možností, a že je větší než ony. Navíc, co jsou to starosti a problémy? Všechno závisí na Bohu a kdyby Bůh nechtěl, abychom něco takového zažívali, tak mu stačí mávnout rukou, a vše by bylo pryč v jediném okamžiku. Je to tak? :)

Jenže pak bychom třeba ztratili tu příležitost, jak si budovat opravdovou víru, která se mění v hlubokou důvěru a odevzdání... Protože až budeme mít hlubokou důvěru a odevzdání, tak už ve svém životě nebudeme vnímat žádné potíže, ani problémy, ale uvidíme pouze Boží lásku, která se skrývá za každou situací a Jeho dary, které nám spolu s tím přináší...

Ráda bych uvedla jako příklad další část mého života, kdy jsem prožila nelehké chvíle. Chtěla bych vám tak na vlastním příkladu přiblížit to, jak jsem své potíže řešila já... Třeba vám to může být nějakým způsobem inspirací, anebo také nemusí...

Ale ještě než to udělám, tak mi padly do oka ještě další verše, které souvisí s tím, že tyto prostory byly už několikrát vykradeny osobami, které by mohly být podle společenských norem označeny jako osoby "na okraji", a proto sem mají zákaz vstupu všichni podobní lidé a já jsem slíbila, že sem nikdo takový nepřijde...

Tady jsou ty verše, opět 1. Kor 10, 15-18: Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám. Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?

Nedávno se stalo to, že jsem na parkovišti potkala Petra a pozvala ho sem k nám. Když jsem to říkala někomu ze sdružení, které nám laskavě umožnilo tady být, tak se jim to nelíbilo a zakázali mi to. A na základě toho jsem slíbila, že tu nikdo takový nebude...

Jenže pak jsem si uvědomila, že nechci rozdělovat lidi na ty společensky vhodné a nevhodné, ale když už nějaké rozdělování, tak na ty, kteří v Kristu jsou, nebo chtějí být... a na ty ostatní. A pro ty první zmíněné by mělo být místo vždy.

Proto jsem pozvala Petra na vlastní zodpovědnost s tím, že kdyby kdokoliv cokoliv řekl, tak se za své rozhodnutí postavím a případně se budu muset vyrovnat s tím, že bude třeba si najít pro scházení nějaké jiné místo. Teď navíc začíná být hezky a sluníčko, nenapadá mě příjemnější způsob, jak strávit hezké chvíle ve společenství, než třeba právě v přírodě. Přijde mi to takové pěkné, přirozené a nejblíž tomu, jak možná Ježíš sdílel blízké chvíle se svými učedníky, když tu na Zemi tenkrát byl...

Uvědomila jsem si ještě mnohem víc, než jindy, že třeba právě Petr je především náš bratr a pokud přijde s dobrými úmysly, tak není jediný důvod, proč ho nechat stát venku...

Teď ale ten příběh...

***

Můj život nikdy nebyl moc jednoduchý a troufám si říci, že všechno dobré, co v něm je, je pouze díky Boží milosti... Ale ani ta mi nespadla jen tak "do klína", jak se říká, ale přicházela jako ovoce snahy o alespoň nějaký duchovní život...

A tak se stalo, že jsem konečně měla období, které bylo poměrně bezstarostné a cítila jsem se tak šťastná, jak jsem zatím ještě nebyla. Vzpomínám si, že se mi po dlouhém boji s různými závislostmi konečně podařilo docílit toho, že i toto z mého života zmizelo. Nekouřila jsem, nepila jsem alkohol, nechodila jsem do žádné podivné společnosti a byla jsem za to moc ráda. A vlastně se stalo i to, že jsem na těchto svých zásadách trošku ulpěla, a každý člověk s cigaretou mi připadal odporný a "fuj" a ten, kdo chodil do hospody, mi možná nestál ani za řeč...

No a pak najednou přišlo nové období, kdy se mi vše začalo hroutit jako domeček z karet. Všechny mé sny a přání se rozplývaly jako pára nad hrncem, hroutil se mi osobní život i pracovní život, ale stále ještě jsem si myslela, že mám kolem sebe přátele, na které se můžu spolehnout. Jenže situace se začala odvíjet jinak a tehdy jsem začala mít pocit, že ani oni mě nechápou a otáčejí se ke mně zády. Potom se stalo to, že už to nebyli jen přátelé, kteří mě nechápou... Měla jsem pocit, že se ke mně neotočili zády jen oni, ale už i moje vlastní rodina. A to už jsem neunesla, protože jsem si připadala v naprosto bezvýchodné situaci...

V Matoušovi 12, 47-48 se píše: Někdo Mu řekl: "Hle, Tvá matka a Tvoji bratři stojí venku a chtějí s Tebou mluvit." On však odpověděl tomu, kdo to řekl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."

Z toho vyplývá, že to první místo, kde jsem měla hledat pomoc, by mohlo být právě společenství Církve. Jenže ani tam často nejsou lidé, kteří žijí podle Boží vůle a já jsem měla pocit, že tam žije spíš každý za sebe a sám pro sebe. Navíc, většina z nás se teprve učí, jak se opravdu odevzdat a žít podle vůle Boží, učíme se, jak takovou skutečnou Církev vytvářet...

Pamatuji si, že ten den jsem klečela na zemi v lese, v listí a plakala jsem. Přemýšlela jsem o tom, že bych si mohla vybrat jeden z těch stromů kolem cesty a ukončit tak svůj život. Plakala jsem a modlila jsem se, aby mi Bůh ukázal cestu, kudy jít...

Bylo to pár dnů po tom, co mě propustili z nemocnice, kde jsem byla na operaci. Tam jsem se seznámila s jednou hodnou paní, která měla mnoho vlastních starostí a přitom ještě dokázala mít prostor pro to, aby byla se mnou a podpořila mě. Teď jsem vnímala, že jí mám zavolat...

Tak jsem to udělala a místo ukončení svého života jsem se jí šla vyplakat na rameno. Moc mi pomohlo, že mě alespoň někdo poslouchal a našel si na mě čas. Jediný takový vedlejší detail bylo to, že ona byla kuřačka a tak jsem si zapálila s ní, protože mi to přišlo v tu chvíli jako úleva a zároveň lepší řešení, než sebevražda...

Jenže to jsem neměla dělat. Paní mě sice vyslechla a navrhla mi, že mi pomůže, ale já jsem se tak postupně vrátila zpět ke své závislosti. Nejdříve to byla jedna cigareta za měsíc, pak dvě, pak jednou za týden, pak víc cigaret... Pak každý den krabička...

Potom společenství přátel v hospodě a jedno pivo za měsíc, pak za týden, pak víc piv a pak skoro každý den, a když jsem si nedala pivo, tak jsem ani nemohla jít spát, protože jsem jinak byla v takovém napětí, že by to prostě nešlo...

Jenže ale každá mince má dvě strany. Tou druhou stranou v tomto případě bylo to, že jsem začala zjišťovat, že ti lidé, které jsem možná odsuzovala... Ti lidé v těch hospodách, jsou někdy mnohem víc skutečnější, vnímavější a citlivější, než často bývají tzv. "lidé duchovní". Najednou tu byl někdo, koho opravdu zajímalo, jak se cítím a někdo, kdo mi naslouchá... A nejen to, když jsem potřebovala pomoc, tak ti lidé se chovali jako skuteční přátelé a pomáhali mi tak, jak to bylo v jejich možnostech...

Možná, že právě mnozí z těch lidí "na okraji" mají často mnohem lépe vyvinutý cit pro to, jak potřebné je být tu i pro druhé, protože sami zažili mnoho nelehkého...

A tak jsem pila, kouřila a propadala se čím dál tím hlouběji do svých starostí. Rozpadalo se mi manželství a já neviděla žádné východisko ze své situace. Tu v ***** jsem se cítila jako v pasti a jako oběť okolností. Neměla jsem sílu cokoliv změnit...

Jediné, na co mi zbývala síla, byly upřímné modlitby. Modlila jsem se snad každý den, aby mi Bůh ukázal východisko z této situace, ale měla jsem pocit, že se nic neděje... Přesto jsem se modlila dál a snažila jsem se vytrvat...

Ale i když jsem neměla sílu, tak jsem "bojovala"... Nebyla jsem se schopná smířit s tím, jak svůj život žiju a tak jsem se každý den rozhodovala k tomu, že od zítra bude všechno jinak. Že přestanu kouřit, pít... Nebo se alespoň pokusím... Jenže jsem každý den selhávala, znovu a znovu... Bylo to opravdu vyčerpávající. Přesto jsem ale každý den slibovala, že se polepším a myslela jsem to opravdu vážně a upřímně. Jenže nebylo mi to nic moc platné, protože tlak okolností byl silnější...

Byla jsem zoufalá, a každý takový další den mi stále ubíral na mém sebevědomí a schopnosti důvěry v sebe sama. Ale stále jsem se modlila...

Jako odpověď na mé modlitby mi postupně začala přicházet opakující se inspirace k tomu, že řešením je prodat byt. Moje máma ho dostala od svého dědy a v linii jeho rodu byl snad nějaký kněz. Z generace na generaci se dědila taková krásná černá bible, kde se na úvodní stránce psalo: "Vlož na Hospodina starost svou, onť zajisté všechno spraví..."

A tak jsem to brala jako takové zaslíbení a zároveň to, že Bůh už předem počítal s tím, že se do takové situace dostanu a skrze tuto linii mi poslal pomoc v podobě určitého hmotného zajištění, se kterým se dá různě nakládat. Třeba se mohu rozhodnout ho prodat a proměnit ho ve finanční potenciál, který mi umožní nový začátek na novém místě...

Od té chvíle ve mně toto rozhodnutí zrálo a narůstalo mé odhodlání to skutečně udělat.

Vyžadovalo to vložit do Boha veškerou svoji důvěru, že mě povede, a že všechno bude tak, jak být má. Chtěla jsem si udělat finanční plán na 2 roky dopředu, abych si nemusela dělat starosti s penězi, ale měla čas se dát do pořádku po prožité životní krizi. Měla jsem stranou peníze na vytvoření pracovních příležitostí a možnost dát Životu dostatek času, aby uspořádal všechny okolnosti tak, jak mají být a vytvořil ty správné příležitosti, poslal mi do života ty správné lidi, vztahy, atd.

Riziko bylo velké, protože existovala i možnost neúspěchu a selhání... A upřímně, ta byla veliká... Ale věděla jsem, že když to nezkusím, tak možná budu jen do konce života naříkat a cítit se jako oběť. Takto bych alespoň žila s tím, že jsem dostala tu šanci, a že cokoliv si od tohoto rozhodnutí vytvořím, je moje zodpovědnost a důsledek mojí tvorby. S tím se dá pak vypořádat mnohem lépe, než když má člověk pocit, že je v určitých podmínkách celý život a celý život cítí, že má svázané ruce...

Jenže i pro tento čin musel přijít ten správný čas a tak se mezi tím událo i mnoho jiného, o čem by se také dalo dlouze mluvit, ale co sem tak úplně nepatří. Ve zkratce. Zamilovala jsem se, odstěhovala se a všechno nebylo tak úplně ideální, protože do půl roku jsem se vrátila zpět.

Už jsem ale nebyla tak zničená, jako před tím, protože to období života na jiném místě mě svým způsobem posílilo v tom, že jsem se hodně dostávala do situací, které mě učily nacházet si kontakt se svými opravdovými pocity a mít odvahu být sama sebou, i třeba v konfrontaci s tím, co říkají lidé, kteří by měli být v pozici duchovních autorit.

Nic to ale neměnilo na tom, že jsem byla unavená, zklamaná a stále závislá... Pivo už jsem tolik nepila, ale ty cigarety mě ničily, protože jsem člověk velmi jemný a citlivý a všechno v mém životě vlastně záleží na tom, jestli jsem v rovnováze. Cítila jsem, jak mě kouření doslova zabíjí, pomalu, plíživě a nenápadně, a přesto jsem neměla sílu cokoliv změnit...

Můj byt byl v nabídce realitní kanceláře už mnoho měsíců a nikdo si ho nechtěl koupit. A vlastně si ho koupit ani nemohl, protože já jsem z té změny měla stále někde v sobě strach a tak byl asi Bůh moudřejší...

Neměla jsem žádné peníze, a každý mi říkal, ať si okamžitě najdu práci a všechny možné jiné věci. Nikoho moc nezajímalo, jak mi je, jak se cítím, a že žádné práce nejsem ani schopná. Věděla jsem jediné - potřebuji dát do pořádku svůj vztah s Bohem...

V Bibli se přeci píše, Mt 6,33: Hledejte především Jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno...

Tohle byl pro mě takový základní kámen, na kterém jsem chtěla svůj život postavit a tak jsem tak činila. Ale jak začít? Měla jsem tehdy navlečený růženec už z dávnějších dob, se 111 kuličkami, ale už byl delší čas nepoužívaný. A tak jsem se rozhodla, že každý den budu na tom růženci odříkávat určitý počet kol a to bude základem mého nového životního stylu. A každý den to dodržím, i kdyby se dělo cokoliv...

Počet kol jsem si tehdy stanovila asi na šestnáct, ale myslím, že jsem to nezvládla hned první den. Začala jsem s menším počtem kol a každý den jsem přidávala, protože jsem cítila, že mám stále více a více síly a chuti k takovému konání. Až jsem dokázala odříkat všech šestnáct...

Na každé kuličce jsem se snažila jít co nejhlouběji do svého srdce a s tou největší láskou, které jsem byla v tu chvíli schopna, jsem vyslovovala Jeho jméno... Možná jsem mohla mít pocit, že se nic neděje, a že nic necítím, ale v takových chvílích jsem si říkala, že moje láska k Bohu nemá žádné podmínky, a že já jsem v tu chvíli ten, kdo dává, aniž by cokoliv čekal nazpět...

Každý den jsem skutečně cítila nějaké změny a bylo mi čím dál tím lépe... Už jenom vzít ten růženec do ruky pro mě bylo okamžikem setkání se Silou, která mě převyšuje. Cítila jsem, jak ze mě odpadá všechen tlak a názory ostatních na to, co by pro mě bylo, nebo nebylo správné... Vnímala jsem sílu přítomného okamžiku, ten pocit "Tady a teď", který je prohlubujícím se stavem čistého Bytí... A bylo mi tak dobře, protože jsem cítila, že toto je skutečně cesta k tomu, jak poznat sama sebe a to, kým doopravdy jsem...

Za několik dnů později mě napadlo, že kromě této základní praxe, bychom si s Bohem mohli zahrát takovou hru. Pojmenovala jsem to tehdy "Hra na šachy". Já udělám první krok v podobě něčeho hezkého, čím bych mohla Boha potěšit... A pak počkám na to, jaká bude odpověď, nebo čím třeba potěší On mě... Zkrátka přála jsem si zažívat situace, ve kterých bude naprosto zřejmé Boží působení a modlila jsem se za to, protože jsem to moc potřebovala... Nebyla už bych schopná stále jen něco dávat a nedostávat zpětné vazby. Dokázala jsem přiznat, že moje víra potřebuje upevnit a posílit a tohle mi přišlo jako takový hezký a hravý způsob, jak něco takového ve svém životě rozvinout...

A tak jsem se vždy ptala, co bych mohla ve svém životě změnit k lepšímu... Někdy to byly jen maličkosti, třeba jsem si hezky uklidila, nebo si udělala pleťovou masku... Jindy jsem cítila, že se mám třeba ozvat někomu, s kým už dlouho nemluvím, nebo s ním mám nějaký konflikt... Nebo že mám říci někomu blízkému pár hezkých slov, či ho nějak jinak ocenit, nebo povzbudit... Zkrátka možnosti byly rozmanité. A vždy, když jsem něco takového skutečně udělala, tak Bůh odpovídal a dělal něco hezkého pro mě. Byla jsem za to moc vděčná a také mě to na mé cestě posilovalo. Za nějaký čas jsem začala zdravěji jíst a cvičit... A pak to přišlo... Asi po 14 dnech jsem cítila, že přišel čas položit na oltář jako dar své kouření... Tak jsem to udělala, s radostí a láskou. Nevím, jak se mi to povedlo, protože to jistě nebylo z mé síly, ale z té Jeho... Ale ten den to šlo naprosto snadno, a i když jsem skoro dvanáct let neúspěšně bojovala s kouřením, s neustálým přestáváním a znovu začínáním... Tak tentokrát to šlo velmi snadno a od té doby jsem si připadala tak, že jsem snad nikdy nekouřila. Ani mě nenapadlo, že bych mohla znovu začít, a když jsem se ohlédla zpět, tak jsem nechápala, jak jsem mohla vůbec kdy kouřit. Prostě to pro mě najednou bylo zcela "cizí" a kouření zmizelo z mého života již napořád a ani jsem si na to už skoro nevzpomněla...

Asi o další týden později se stala další zvláštní věc. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a cítila jsem sama k sobě tolik lásky... Věděla jsem, že přišel čas přestat být obětí okolností a cítila jsem, že už nemám ze změn strach. Najednou jsem věděla, že můj byt se prodá, a že to bude brzy...

Kupec se skutečně objevil o několik dnů později a tak začala úplně nová etapa mého života, ve které šlo nějaký čas vše "podle plánu", ale pak jsem také mnohé pokazila a vše se začalo odvíjet úplně jinak...

Následně jsem se dostala do situace, kdy jsem najednou nevěděla, kam jít, ani z čeho a jak žít, protože jsem se na takový zvrat necítila připravená. Ale zároveň to bylo vzrušující, protože jsem se tak učila rozvíjet důvěru, že Bůh má vše pod kontrolou a stará se o nás v každém okamžiku našeho života... Pokud mu to dovolíme a pokud se odevzdáme...

Co bylo pak, to už je ale zase na jiné povídání...

***

Proč jsem tedy tuhle promluvu pojmenovala "Bod zvratu"?

Je to proto, abychom se naučili rozvíjet skutečnou modlitbu a ne modlářství. Když přijdou starosti, tak se můžeme naučit, jak rozvíjet úplně jiný postoj, než jsme možná zvyklí. Místo toho, abychom si stěžovali, nebo si dělali starosti, tak se můžeme naučit chválit a děkovat...

To je možná takový první zásadní krok, když chceme něco změnit... Navíc říká se, že vděčnost je brána k nebesům...

Když máme pocit, že nevíme kudy kam, a že jsme na tom špatně, tak si můžeme sednout a začít mluvit s Ním, začít s Ním mluvit řečí díkůvzdání...

Opravdu nic nemáme?

Vidíme, slyšíme, mluvíme... Máme ruce a nohy... Jsou lidé kteří nikdy nepoznali, že tráva je zelená a obloha je modrá. Nikdy neslyšeli z úst druhého, že je má někdo rád, i když to mohli cítit... A jsou lidé, kteří to ani neslyšeli, ani necítili... Jsou lidé, kteří tolik touží slovem vyjádřit to, co mají ve svém nitru, ale nemohou... Jsou lidé, kteří nemohou nikoho pohladit a jsou lidé, které nikdo nehladí... Jsou lidé, kteří nikdy nepoznali, jaké to je chodit, běhat, hrát si...

I když tady sedíme, tak všichni jsme oblečení a alespoň něco máme... Za to všechno můžeme poděkovat, vyjádřit svůj dík za každou jednotlivou věc...

Můžeme poděkovat za svůj život, ať už je jakýkoliv a můžeme poděkovat těm, kteří nám dali život...

Protože nebýt těch, kteří nám dali život, nemohli bychom poznat Toho, kdo nám dal šanci žít skutečný Život...

Zkuste si to. Třeba ne teď, ale vyhraďte si občas chvilku, kdy budete sami, jen s Ním. A ta chvilka nemusí být obyčejná, ale klidně tak trošku slavnostní. Můžete si dát do vázy kytičku, nebo zapálit svíčku, k Jeho poctě... A děkovat... Občas, když vám dojdou slova, tak je hezké si jen procítit tu energii děkování... Procítit esenci vděčnosti...

Dalším důležitým krokem je pokání...

Dokázat uznat svoje chyby, omyly a selhání. Přijít před Boží tvář a dokázat přiznat, že je toho hodně, co jsme "zvorali" a cítit, že tentokrát už bychom to skutečně chtěli jinak, lépe...

Třeba můžeme přijít a říct něco takového: "Můj Pane... Dej mi, prosím, novou šanci... Dej mi šanci na nový začátek a vlož na můj účet ten nejlepší vklad, který mi můžeš dát... Svoji důvěru a to, že budeš stát po mém boku a posilníš mě svojí milostí. Pokusím se Tě nezklamat, protože ne z mé síly, ale jen z té Tvé můžu skutečně uspět...

Zkrátka, "Bod zvratu" je o vděčnosti a chvále, namísto podléhání zbytečným starostem...

Je také psáno:

Proto vám pravím: "Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol; a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni? Kdo pak z vás může svou starostlivostí přidat ke své postavě jediný loket? A proč se příliš staráte o šat? Sledujte polní lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou. Ale pravím vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes je a zítra se hází do pece, neoděje tím spíše vás, lidé malověrní? Nesmíte být proto příliš starostliví a říkat: Co budeme jíst, nebo co budeme pít nebo čím se budeme odívat? Neboť to vše vyhledávají pohané. Ví zajisté váš Otec v nebesích, že to vše potřebujete. Především proto hledejte království a jeho spravedlnost, toto vše vám bude přidáno. Nestarejte se proto příliš o zítřek; neboť zítřek se postará sám o sebe; každý den má dosti na svém soužení."

Někdy je proto lepší pokusit se zapomenout na starosti a místo toho se ptát, co ve svém životě můžeme zlepšit a jak Boha potěšit... I kdyby to zpočátku měly být jen drobné maličkosti...

Dát na místo "já chci" a "dej mi" třeba otázku "co Ty chceš?", "co bych pro Tebe mohl udělat?" a pak se skutečně zachovat podle odpovědi, které se nám dostane...

Někdy to nemusí být jednoduché, ale pokud jsme upřímní a přiznáme si to, tak nám Bůh pomůže...

Můžeme všechny naše starosti svěřit Jemu a pokud skutečně důvěřujeme, nebudeme si je brát zpět, protože On si s nimi poradí lépe, než by to dokázal kdokoliv z nás.

Jednou mi jeden člověk řekl: "Kdybys skutečně věřila, přestala by sis dělat starosti, ale těšila by ses na další den, co si Bůh pro Tebe přichystal..." V tu chvíli jsem se styděla...

Totiž, skutečným cílem náboženství možná ani není to, jak žít pohodlný a bezstarostný život, ale to, jak se naučit Boha doopravdy milovat... Chválit Ho a děkovat... V každé situaci, způsobem vlastního života a tím, jak se rozhodujeme, jaké jednotlivé volby činíme... Jenže na každý vztah jsou potřeba dva a tak je tomu i s Bohem... Když uvidí naši upřímnou snahu, tak nás nenechá dlouho čekat a svojí láskou a přízní nám vyjádří svoji radost z toho, že se Boží děti vrací zpět do Jeho milující náruče...

A na svém příkladu jsem chtěla ukázat, že je to možné a chtěla jsem vám přiblížit tu Sílu, sílu Ježíšova Svatého Jména, která změnila můj život a která ve své podstatě reprezentuje Jeho samotného, protože skrze Jméno se můžeme stýkat s osobou, které patří a tak s ní být v neustálém kontaktu...

Je to překrásná cesta. Často mám pocit, že s každou kuličkou a s každým vyslovením Jeho Jména se uvolňuje moc svatosti, která vstupuje do mého Srdce a Jeho láska se rozlévá do celého mého života a působí v něm, proměňuje ho a napřimuje cesty, po kterých jdu...

A já se pak učím být jako takové čisté bílé plátno, kde si On může namalovat svůj jedinečný obraz... A já se tak můžu nechat překvapovat tím, co vzniká a snažím se mu nebránit v tom, aby mohl malovat způsobem svým vlastním tak, jak On chce...

...tak se vlastně dostanu ještě ke třetímu důležitému bodu, které souvisí s "Bodem zvratu". Dokázat skutečně od srdce říct: "Buď vůle Tvá..." nebo "Odpouštím...", "Odpouštím si..."

To už je ale asi také spíš na jiné téma a domnívám se, že prozatím jsem touto promluvou řekla vše, co dnes mělo být řečeno...

Autor: Maitri