Na diskuzi  

Zobrazeno 2789x

Alexandrina Maria da Costa - třináct let bez jídla

"Nejím, protože nemůžu. Cítím se plná. Nepotřebuji to." Tohle řekla Požehnaná Alexandrina Maria da Costa v odpovědi na otázky lékařů ohledně jejího stavu nezávislého na jídle. Žila po mnoho let pouze ze své lásky k Ježíši až do své smrti v roce 1955. Její schopnost žít bez jídla nebylo nic, o co by Alexandrina usilovala, jen se to přirozeně vyskytlo v průběhu jejího života, jak se oddala celou svou bytostí službě Ježíši a lidstvu.

Během obřadu blahořečení v roce 2004 ji Papež Jan Pavel II poctil těmito slovy: "Život Požehnané Alexandriny Marie da Costy lze shrnout v tomto dialogu lásky. Prostoupena a spalována touto touhou lásky si nepřála cokoli odepřít svému Spasiteli. Se silnou vůlí přijímala všechno, aby dokazovala svou lásku k němu. Mysticky prožívala 'pokrevní manželství' Kristovy vášně a nabídla se jako oběť za hříšníky, posilována z Eucharistie, což se stalo jejím jediným zdrojem výživy posledních 13 let jejího života. Příklad Požehnané Alexandriny je znázorněn v trilogii 'utrpení, láska, odškodnění', křesťané jsou schopni objevovat motivace a podněty, aby zušlechtili všechno, co je bolestivé a smutné v životě prostřednictvím největšího důkazu lásky... Tajemstvím svatosti: láskou ke Kristu."

Udělejme nyní krok zpět do doby před více, než sto lety, kdy se Alexandrina poprvé nadechla, do Portugalska, a sledujme historii jejího odvážného života čistoty.

Alexandrina se narodila 30. března 1904 v malé rolnické vesnici v Balasaru v Portugalsku. Její rodiště samotné bylo významné a přitahovalo pozornost celého národa století před jejím narozením, tím, že se stalo svatým poutním místem. V roce 1832 se záhadně objevila hromada země ve tvaru kříže. Navzdory pokusům homogenizovat ji s okolím, kříž zůstal. Tímto neobvyklým jevem překvapený farář, tou dobou Don A. G. de Azevedo, to oznámil reverendu Dr. A. P. de Azevedo Loureirovi z arcidiecézy v Braze:

"Píši vám, abych vám oznámil nevysvětlitelnou událost ve farnosti Sv. Eulalie z Balasaru. Zatímco lidé přicházeli na ranní mši při minulé slavnosti Kristova těla, míjeli cestu, která prochází malým kopcem Calvarie, všimli si na zemi ležícího kříže. Země, ze které byl tento kříž vytvořen, byla světlejší barvy než okolní půda. Rosa padla všude kolem, ale ne na kříž. Osobně jsem šel setřít prach a sypkou zeminu, která tvořila kříž, ale tvar se objevil na stejném místě. Pak jsem objednal velké množství vody, abychom to spláchli na okolní zem. Ale poté, co vsákla, kříž se objevil znovu a zůstal tam dodnes. Velikost kříže měří 15 rukou a napříč měří 8 rukou."

Slova o tomto neobvyklém kříži cestovala široko daleko a nakonec mnoho oddaných poutníků šlo dlouhou cestu, aby to viděli. K uctění památky "Svatého kříže" byla ve stejném roce postavena kaplička. Z jejich spisů by se mohlo zdát, že objevení kříže předurčovalo narození Alexandriny téměř o sto let později.

Alexandrina se narodila do chudé a těžce pracující rodiny, vyrůstala společně se starší sestrou Deolindou a jejich ovdovělou matkou Marii Ana da Costou. Jako dítě byla Alexandrina také humorná a vtipná divoška, která si ráda dělala legraci z ostatních.

V knize "Alexandrina – utrpení a sláva", Francis Johnston napsal o její zálibě pro neplechu: "V kostele svázala nenápadně třásně od šál žen, které naslouchaly zaujatě kázání. Venku po mši se schovala za malou zídku a házela kameny na lidi, kteří vycházeli z kostela."

V době, kdy jí bylo sedm let, Alexandrina vyrostla z dětských her a místo toho projevovala více přirozené náklonnosti k duchovnosti. Spíše než hraní, vtipkování na jiné, trávila neobvyklé množství času návštěvami vesnického kostela a více se zapojovala do kostelních aktivit, jako třeba zpěvu v souboru a účasti ve farní skupině katechismu. Během tohoto období si také vyvinula úctu k náboženským osobnostem.

Ve svém diktátu sestře v pozdějších letech, z popudu duchovního představeného, Alexandrina komentovala: "Vždycky jsem měla velkou úctu ke kněžím. Někdy, když jsem sedávala na prahu v Povoa de Varzim a viděla kněží kráčet po ulici... s respektem jsem vstávala, když mě míjeli. Smekli ke mně klobouk a řekli své obvyklé 'Bůh vám žehnej'. Často jsem si všimla, že se lidé na mě dívali, jak jsem to udělala. Někdy jsem tam seděla se záměrem, abych mohla ve vhodném okamžiku vstát a prokázat svou úctu kněžím."

Maria Ana da Acosta měla zájem poskytnout dětem vzdělání, které jí bylo odepřeno, proto poslala obě své dcery do školy v Póvoa de Varzim, několik mil od Balasaru, protože vesnická škola přijímala jen chlapce. Dvě sestry se 18 měsíců učily psát a číst ve škole Mónica Cardia, navštěvovaly třídy katechismu, bydlely v domě Pedra Teixeira Nova, místního truhláře. V Póvoa de Varzim sedmiletá Alexandrina udělala svou první zpověď a první Svaté přijímání.

Během této doby byla také biřmována biskupem z Porta Mgr Antonio Barbosa Leao z Póvoa de Varzim. Tato zkušenost v Alexandrině duši zanechala hluboký dojem: "Ve Vila do Condo jsem obdržela z rukou Jeho Excelence Biskupa z Porta Svaté Biřmování. Pamatuji si velmi dobře na ten obřad a radost, kterou mi přinesl. Ve chvíli, kdy jsem dostala tuto svátost, nevím, jak vysvětlit, co jsem cítila, zdálo se, že nadpřirozená milost mě změnila a hlouběji sjednotila k našemu pánu..."

Ani jednou neměla Alexandrina pochybnosti o významné roli Svatého přijímání pro svou dospělost, která se stala symbolem boží milosti, která ji umožnila žít 13 let nezávisle na jídle kulminujíc z její naprosté oddanosti a soustředěné lásky k Ježíši Kristu. Co se stalo v Alexandrině životě, že to tak šťastné milující dítě s veselou povahou vedlo k získání schopnosti proroctví a stejně tak k životu v inedii?

Po 18 měsících školní docházky v pobřežním městě Póvoa de Varzim se Alexandrina a její sestra vrátily domů do Balasaru. Ve dvanácti letech šla Alexandrina pracovat na sousední farmu, ale nezůstala na farmě dlouho z důvodu násilnických sklonů jejího zaměstnavatele. Než stačila najít jiné zaměstnání, Alexandrina vážně onemocněla v důsledku infekce. Naštěstí se po nějaké době zotavila, ale její zdraví nebylo plně obnoveno. Z tohoto důvodu zůstala Alexandrina doma a učila se od své sestry šít.

Jednoho dne 14letá Alexandrina, její sestra Deolinda a přítelkyně Rosalinda doma šily a slyšely hluk zespodu. Alexandrina se podívala z okna a viděla bývalého zaměstnavatele a dva muže, zřejmě pod vlivem alkoholu, jak se snaží proniknout do domu. Tři mladé ženy se uzamkly uvnitř a vyzvaly muže, aby odešli. Muži jejich naléhání ignorovali a prorazili nahoře poklop vedoucí do místnosti, kde se mladé ženy skrývaly.

Alexandrina prchala před pokusy o sblížení od bývalého zaměstnavatele a riskovala svůj život skokem z okna z výšky 12 stop. Navzdory nesnesitelné bolesti v zádech popadla Alexandrina kus dřeva, spěchala zpět dovnitř a bránila Deolindu a Rosalindu. Díky její divoké obraně nakonec ti tři muži ustoupili.

Bohužel incident způsobil Alexandrině nenapravitelné zranění: Její páteř byla poškozena z pádu, což následně vedlo ke kompletnímu ochrnutí. Alexandrina byla ve 20 letech upoutaná na lůžko po zbytek svého života. Následkem této tragedie se Alexandrina otočila více dovnitř, soustavně se modlíc k Ježíši Kristu a naší Panence z Fatimy o lék, aby ulehčila břímě své rodiny, které nesla péčí o invalidu.

Nicméně, Alexandrina po nějaké době začala věřit, že musí být nějaký důvod jejího stavu. Místo, aby propadla depresi a beznaději, Alexandrina žila odvážně a nabízela se k vykoupení lidstva. "Nic se nestalo, ale má touha být vyléčena, zemřela. Pokaždé cítím vroucnější touhu pro lásku k utrpení a myslím jen na Ježíše. Aniž bych věděla jak, nabídla jsem se našemu Pánu jako oběť a pak jsem požádala o lásku k utrpení. Náš Pán mi udělil všechno, všechny milosti, takže dnes bych nevyměnila svou nemoc za celý svět. Byla to útěcha Ježíše a spasení duší, které mě potřebovaly."

Po sedmi letech utrpení v tichosti a odvážného modlení k Ježíši, aby jí dovolil nést více utrpení ostatních, vstoupila Alexandrina v roce 1931 do stavu extáze. Byl to začátek řady extází, které pokračovaly po zbytek jejího života. O desetiletí později obdržela Alexandrina ve stavu extáze zprávu od Ježíše: "Už nebudeš znovu přijímat potravu na zemi. Tvoje jídlo bude mé Tělo, tvoje krev bude Božská krev, tvůj život bude můj Život. Obdržíš to ode mne, když spojíme mé Srdce s tvým srdcem. Neboj se, moje dcero... nakonec tě vezmu do Nebe a Matka Boží tě bude doprovázet."

Na Velký pátek 1942 přestala Alexandrina jíst a pít, vše najednou, s výjimkou Svatého přijímání. Předtím, než se stala nezávislá na jídle, byla už Alexandrina známá pro utrpení jako "obětavá duše", nicméně, jakmile se zprávy a jejím stavu bez jídla dostaly na veřejnost, počet návštěvníků se dokonce zvýšil.

Alexandrina také poutala pozornost lékařů, kteří chtěli ověřit její schopnost žít bez jídla. Během vyšetření se jeden z lékařů Alexandriny zeptal: "Proč nejíš?" "Nejím, protože nemohu. Cítím se plná. Nepotřebuji to."

Nespokojeni s počátečním vyšetřením, lékaři požadovali, aby Alexandrina cestovala do nemocnice v Oportu na kompletnější testy. Alexandrina souhlasila se žádostí. Po jejím příjezdu do nemocnice Foce del Duro, byla Alexandrina izolována od své sestry a byla pod stálou kontrolou zdravotnického personálu.

Ve svém životopisu, který diktovala své sestře, Alexandrina připomněla své zážitky z nemocnice: "Přísný dohled střídajících se doktorů a sester pokračoval. Nikdy jsem ani na chvíli nebyla zanechána o samotě. Dveře mého pokoje se otevřely jen ke vstupu doktorů a sester. Zlepšení mého stavu některé z nich nepřesvědčilo. Řekli, že není možné žít bez výživy a snažili se mě zastrašit pomocí uklidňujících přesvědčivých tónů, aby mě přiměli si vzít jídlo. Ale všechny jejich snahy byly marné."

Po čtyřiceti dnech byla Alexandrina propuštěna z nemocnice. V nemocniční zprávě vedoucí lékař uzavřel: "Je absolutně jisté, že během čtyřiceti dnů nemocná žena upoutaná na lůžko v nemocnici nejedla ani nepila... a věříme, že tento fenomén nastal během minulých měsíců, možná posledních 13 měsíců... nás ponechává zmatené. Tato zpráva je podepsána Dr. Gomez de Araujo z Královské lékařské akademie z Madridu, specialisty na nervové choroby a artritidu."

Kromě zprávy Dr. Arauja byl vydán certifikát dvěma ošetřujícími lékaři: "My níže podepsaní Dr. C. A. di Lima, profesor Lékařské fakulty z Oporta a Dr. E. A. D. de Azevedo, lékař absolvent na téže fakultě, podáváme svědectví, že poté, co jsme zkoumali Alexandrinu Maria da Costa ve věku 39 let, narozenou a žijící v Balasaru v okresu Povoa de Varzim... potvrzujeme její ochrnutí... Také dosvědčujeme, že na lůžko upoutaná žena od 10. června do 20. července 1943 pobývala v oddělení dětské mozkové obrny v nemocnici Foce del Duro, pod vedením Dr Araujo byla dnem i nocí pod dozorem nestranných osob, které toužily poznat pravdu o jejím půstu. Abstinence jídla a pití byla po celou dobu absolutní. Také jsme testovali, že držela svou váhu a svou teplotu, dýchání a krevní tlak, krevní puls byl normální, zatímco její duševní schopnosti byly konstantní a jasné a během těchto čtyřiceti dnů neměla jakékoli fyzické potřeby... Zákony fyziologie a biochemie nemohou vysvětlit přežití této nemocné ženy po dobu čtyřiceti dnů o absolutním půstu v nemocnici, navíc nám denně odpovídala v mnoha výsleších a vytrvávala v mnoha konverzacích, ukazovala vynikající smýšlení a dokonalou přehlednost ducha... V zájmu pravdy jsme připravili prohlášení, které jsme podepsali. Oporto 26. července 1943."

Jakmile se vrátila domů, pokračovala Alexandrina životem bez jídla až do své smrti 13. října 1955. 13 let žila bez jídla a pití, přežívala zcela jen z lásky k Ježíši Kristu. Ve svých spisech odhalila Alexandrina svou schopnost žít bez jídla. "Žiješ jenom z eucharistie, protože chci světu dokázat moc eucharistie a sílu mého života v duších." To byl vzkaz od Ježíše, který dal Alexandrině v prvních dnech její inedie.

Dva roky po její smrti, když církevní úřady exhumovaly její pozůstatky, aby je přemístily na významnější místo, objevily pouze popel, přesně jak předpověděla roky předtím. Navíc popel nebyl běžný. Opravdu, při několika příležitostech, když byla hrobka otevřena, vyzařoval nebeskou vůni. Pro její odvahu, že čelila ohromnému utrpení, pro naprostou víru v Ježíše, pro její obětavost a soucit k utrpení jiných, také za inspiraci pro tisíce lidí, kteří trpěli fyzickými neduhy, byla Alexandrina 25. dubna 2004 blahořečena papežem Janem Pavlem II, který rozhodl, že se bude slavit její svátek 13. října.

Zdroj: http://www.suprememastertv.cz