Na diskuzi  

Zobrazeno 2471x

Kateřina Sienská - Doktorka Církve

Dnes pocestujeme zpět o pár set let, do Itálie 14. století, abychom navštívili jednu z největších světic všech dob, Kateřinu Sienskou, další inediatku (breathariánku), která žila z víry a lásky k Ježíši.

Kateřina byla mimořádná žena. Nebála se říci své mínění královnám, králům ani papežům, radila jim, jak se mají chovat pro dobro veřejnosti. Například si dopisovala a přesvědčovala Papeže Řehoře XI., láskyplně ho nazývajíce "Babbo" (což znamená Tatínek), aby opustil Avignon a vrátil se do Říma zreformovat církev a administrativu papežského státu.

Napsala dopis i Giovanně, královně Neapole, která byla obviněna ze zločinů: "Víte, že jednáte špatně, ale jako nemocná a vášnivá žena se necháváte ovládat svými vášněmi."

Vědouce, že riskuje smrt, když píše takové dopisy lidem u moci, setrvala nebojácná, její víra byla pevná jako vždy. "Věřím v Pána Ježíše Krista, ne v sebe." Nadiktovala stovky dopisů lidem ze všech oblastí života, kteří byli ceněni pro svou moudrost a vhled.

Kateřina také nadiktovala knihu s názvem "Dialog", konverzaci mezi Bohem a lidskou duší. Za toto důležité a vážné dílo byla poctěna titulem "Doktor Církve", který sdílí jen s jednou další ženskou světicí, Sv. Terezou z Avily.

Kdo je Kateřina Sienská? Proč ji lidé obdivovali a vážili si ji po celá staletí? Pojďme zpět v čase a následujme životní kroky této velké světice.

Kateřina se narodila v roce 1347 v Sieně, v Itálii, jako 23. dítě svého otce Giacomo di Benicasa, a své matky Lapa Piagenti. Kateřina byla jediným dítětem, které její matka kojila. Její otec byl zámožný barvíř. Jako patriarcha rodiny byl známý tím, že byl velmi klidný a zbožný. Kromě toho, rodina Benincasa zahrnovala příbuzné, kteří byli kněžími a jeptiškami, členy Třetího řádu Svatého Dominika (lidově známého jako Mantellate) a kanonizovaného svatého Jana Colombiniho.

Jako dítě Kateřina přirozeně inklinovala k duchovnosti. Její životopisci ji popisovaly jako šťastné a krásné dítě se zlatými kadeřemi a veselou osobností. Sousedé ji rádi brali na návštěvu nemocných, protože byla dobrá v pozvedávání jejich duchů. Milovala samotu a měla sklon hrát si na svatého poustevníka. Častokrát se skryla na tajném místě, kde se celé hodiny modlila, meditovala a postila.

Když jí bylo šest let, měla první vizi Ježíše a to ovlivnilo směrování jejího života. V tomto útlém věku zasvětila zbytek svého života jeho službě. Ovlivněna slovy Svatého Pavla "Panna - vskutku, každá neprovdaná žena - rozmýšlí o Hospodinových věcech, v úsilí o svatost těla i ducha. Vdaná žena na druhé straně má starosti o tento svět, aby ji pohltil a zabývá se tím, jak se zalíbit manželovi." (1. list Korinťanům 7:34) chtěla setrvat neprovdaná, aby mohla zasvětit své srdce a duši Bohu.

Od toho momentu přestala jíst maso a vyvinula v sobě silnou lásku k světcům. Obdivovala jejich přísnost a vzhlížela k nim jako ke vzorům.

V díle "Svatá hostina a svatý půst: Náboženský význam jídla pro středověké ženy" Carolyn Walker Bynum napsala: "Kateřina se nepochybně začala postit jako dítě a celkem brzy si rozvinula odpor k masu. Považovala pouštní otce za své vzory."

Když byla ve věku vhodném na vdávání, odmítla všechny pokusy své rodiny o zorganizování svatby. Aby ji přinutili poslechnout jejich vůli, vzali jí pokoj a donutili ji pracovat jako služku v domě. Neměla dovoleno modlit se ani meditovat. To Kateřinu ale neodradilo. Bez místnosti na modlitbu, vytvořila si pokoj ve svém srdci, kam se mohla utíkat v každé volné chvíli bez toho, aby ji někdo vyrušoval. Nakonec prozradila své rodině vizi, kterou měla jako šestiletá a svou přísahu zasvětit život Bohu. Setrvala pevná ve svém rozhodnutí a informovala je: "Musím poslouchat Boha spíše než lidi. Pokud mě dále chcete držet v tomto domě jako služku, jsem připravena zůstat a dobrovolně se snažit ze všech sil vám sloužit. Pokud mě ale raději chcete vyhnat, buďte si jisti, že se neodchýlím od svého záměru ani jen o vlásek. Mám bohatého a mocného Ženicha (Ježíše), který mě nikdy nenechá zemřít hladem a jsem si jistá, že On mě nikdy nenechá jít bez žádné věci, kterou potřebuji."

Dotknuti upřímností své dcery, její otec souhlasil, že ji nechá žít tak, jak si přeje, aby naplnila svou přísahu. Dostala svůj vlastní pokoj, kde mohla žít a modlit se v soukromí ke spokojenosti svého srdce.

Nyní, když měla souhlas svého otce, Kateřina trávila dny i noci ve svém pokoji, modlila se, meditovala a postila se. Sotva se dotkla jídla, které jí přinesly a zřídkakdy opouštěla svůj pokoj.

Když jí bylo šestnáct let, dostala povolení přijmout černo bílý hábit Sester z Penance Svatého Dominika Mantellate. Pouze starší vdané ženy a vdovy měli dovoleno připojit se k Dominikánskému řádu. Avšak pro její upřímnost a vytrvalost a na přesvědčování její matky bylo Kateřině dovoleno připojit se k jejich řádu.

Tím, že se stala členkou řádu Mantellate, mohla nyní Kateřina svobodně poslouchat "naučené rozhovory Kazatelů, a alespoň z části uspokojit svou touhu poznat svou víru hlouběji."

Od tohoto momentu Kateřina zvětšila svůj asketismus, sotva kdy jedla a spala. Podle jejích životopisců pokračovala v tomto způsobu života tři roky, nikdy neopouštěla svůj pokoj, kromě toho, když šla na mši a na bohoslužbu k Svatému Dominikovi. Jediný člověk, se kterým rozmlouvala, byl její zpovědník, Raymond of Capua. Bylo to toto intenzivní období modliteb, meditací a jejího života téměř úplně bez jídla, kdy posílila svou vůli a rozvinula si svou intuici a jasnovidectví.

Arrigo Levasto ve svém životopise Svaté Kateřiny napsal: "Má Služebnice, Kateřina, v těchto letech na poušti své cely našla Ducha Svatého a v samotě našla tajemství sebeovládání."

V tomto čase byla Kateřině potravou hrst syrových bylinek. Její láska k Ježíši ji živila. Protože na něj myslela a milovala ho tak intenzivně, její životopisci napsali, že s ní byl v každém okamžiku, "viděla Ho, cítila Ho vedle sebe, slyšela Jeho hlas. Kristus byl při ní přítomen, ať se modlila, meditovala, četla, bděla nebo spala." Její extáze se stávaly častějšími, když se modlila a meditovala.

Tommaso de Siena, její adoptivní bratr a kněz napsal, že během jedné z jejích extází "Kateřina slyšela anděly zpívající v Nebi - bezejmennou píseň, nezvykle nadpozemskou harmonii", která jí přinesla také pocity blaženosti a mírumilovnosti. Poté jednoho dne po takové mimořádné vizi, v níž viděla Ježíše, Kateřina přestala přijímat potravu úplně, po zbytek svého života.

Podle jejího zpovědníka po tomto zážitku: "...její duše byla tak naplněna milostí, že ta milost přetékala do jejího těla, které již nikdy více nepotřebovalo potravu. Nikdy potom nepřijala ani nemohla sníst tělesnou potravu obvyklým způsobem, jakým to dělala dosud."

Edward G. Gardner, dobře známý odborník na Kateřinu Sienskou, napsal: "Přestože vždy trpěla hroznou fyzickou bolestí, žila po dlouhá období prakticky bez jídla kromě Požehnané Eucharistie, byla věčně oslnivě šťastná a plná praktické moudrosti o nic menší, než nejvyšší duchovní vhled."

Podobně jako Svatá Lidwina ze Schiedamu, Theresa Neumann z Konnersreuthu a Sv. Nicholas z Flüe, Kateřina byla schopna přežít bez jídla díky své víře v Boha a lásce k Ježíši. Zázraky a milost Boží byly věčně přítomny v jejím životě.

Po třech letech samoty se Kateřina díky božskému vnuknutí opět připojila ke své rodině a ke světu. Začala se starat o nemocné, hlavně ty s nejstrašnějšími chorobami, v klášterní nemocnici s názvem Santa Maria della Scala (La Scala pro chudé). Chudým lidem Kateřina rozdávala jídlo a šatstvo. Po čase se stala široko daleko známou pro účinnost jejích modliteb, obzvláště pro proměnu notorických lidí.

Anne B. Baldwin napsala ve své knize "Kateřina Sienská: životopis": "Začala získávat pověst ženy, která dokázala dělat zázraky s bezcitnými lidmi." Jak se její sláva šířila, rostl i počet jejích oddaných následovníků. Jiní členové řádu Mantellate - Caterina de'Ghetto, Caterina dell'Ospedaluccio, Monna Raniera, Giovanna di Capo, Agnola di Vannino - přišli, aby s ní žili a stali se jejími pomocníky, tajemníky a společníky. Muži i ženy vyhledávali její společnost kvůli radám a moudrosti. Skupina zbožných mužů, kteří se nazývali "Společnost žáků Panny Marie" navštívila Kateřinu, aby se k nim připojila a stala se jejich vůdcem. Přestože byla mladší, obraceli se na ni jako na "Matku" nebo "Nejdražší Mámu". Byli duchovní elitou Sieny, která se skládala z kněží, učenců, lékařů a správců města La Scala.

V roce 1370, když zažila sérii božských vizí, v níž dostala nařízeno, aby opustila svůj pokoj a pracovala pro svět, začala Kateřina diktovat stovky dopisů mužům i ženám, vladařům republik v Itálii, královnám i králům, dokonce napsala Papeži Gregorovi XI., aby se vrátil do Říma a zreformoval církev a administrativu papežského státu. Podle Edwarda G. Gardnera "Kateřina strávila větší část roku 1377 uskutečňujíc skvělou duchovní obnovu okresů podřízených Republice Siena."

V roce 1380 nadšená podpora Kateřiny vyústila ve smíření mezi papežem Urbanem VI. a Římskou republikou. Kateřina zemřela v témže roce.

V roce 1461 byla Kateřina prohlášena za svatou papežem Piem II. a v roce 1970 papež Pavel VI. prohlásil Kateřinu Sienskou za Doktora Církve. Na rozdíl od ostatních Doktorů Církve to byla žena, majitelka domu, nevzdělaná a negramotná.

Kateřina žila šťastný život v aktivní službě ve jménu Boha. Její víra a láska k Ježíši jí umožnila žít bez jídla, spoléhajíc se výhradně na Boží milost jako svou výživu. Je jedním z mnoha jednotlivců z různých období a různých oblastí světa, jejichž životní styl demonstruje schopnost lidstva žít z víry, ze vzduchu, ze slunečního světla, čchi, vody či kosmické energie bez potřeby jídla. Slovy breathariánské jogínky Giri Bala naše schopnost žít bez jídla je "důkazem, že člověk je Duch... Důkazem, že duchovním pokrokem se člověk může postupně naučit žít z Věčného Světla a ne z jídla."

Zdroj: http://www.suprememastertv.cz