Na diskuzi  

Zobrazeno 2131x

Požehnaná Helena Enselmini - breathariánka díky vznešeným ideím

Lidé, kteří jsou inediaté, mají neobyčejnou schopnost zdržet se jídla a pití tekutin. Někteří praktikující inediaté považují překonání touhy konzumovat jídlo a tekutiny za přirozený vývoj jejich duchovního růstu. Mnozí se domnívají, že inediaté jsou viditelným příkladem lidí, kteří obdrželi Boží požehnání. Podle katolické církve: "Inedia je abstinence ze vší výživy po velice dlouhou dobu. Mezi světci se tento dar obyčejně projevuje jako schopnost existovat měsíce či roky úplně bez jídla, s výjimkou Svatého přijímání."

Dokumentace o lidech nezávislých na jídle začala od středověku a většina z nich byla obvykle o ženách inediatkách. O "Svatých svátcích" a "Svatých půstech" Caroline Walker Bynum cituje některé příklady inediatů, kteří přežili jenom na eucharistii. Například v roce 1225 Roger z Wendoveru a Matthew Paris oznámili: "V tom stejném roce v městě Leicester zemřela jistá samotářka, která před svou smrtí 7 let nikdy neochutnala jídlo kromě toho, že přijímala tělo a krev Páně v přijímání o nedělích. Když biskup z Lincolnu, Hugh z Lincolnu, slyšel o tomto zázraku, nikdy tomu nevěřil. Zcela nevěřícně ji proto přísně střežil 15 dnů kněžími a duchovními, dokud neshledal, že v tu dobu opravdu nevzala žádnou výživu pro své tělo. A vždycky měla obličej bělejší než lilie, ale s odstínem růže, jako znamení své panenské čistoty a skromnosti." Podobně, jiný spisovatel Roger Bacon popsal ženu z Norwichu, "která nejedla 20 let, a byla tlustá a dobře stavěná, nevydávající žádné výměšky ze svého těla, jak ukázalo biskupovo pečlivé vyšetření."

Obecné přesvědčení je, že lidské tělo vyžaduje k přežití jídlo, takže jak je možné, že někteří lidé mohou přežít bez konzumování živin a jejich tělo zůstává zdravé? Bývalý polský breatharián Joachim M. Werdin uvedl ve své e-knize "Životní styl bez jídla", že pokud duchovně smýšlející člověk dosáhne určité úrovně oddanosti Bohu, intuitivně ví, že se více nemusí spoléhat na jídlo a tekutiny, aby měl "dokonale fungující tělo". "Intuice je nejlepším rádcem. Pokud ji můžete dobře slyšet, nepotřebujete žádné rady. Pokud ještě ne, pak váš úsudek je vaším nejlepším rádcem."

Nyní prozkoumáme život ženy, která následovala vlastní intuici a stala se nezávislou na jídle, ale ne dříve, než její duchovní růst zaručil přirozený přechod na životní styl v inedii. Praktikovala katolickou tradici, nicméně, ne všichni inediaté praktikují stejnou víru, není ani nezbytné, aby praktikovali určité náboženství na to, aby se stali nezávislými na jídle.

29. října 1695 Požehnaná Helena Enselmini z Arcelly byla blahořečená Katolickým papežem Innocentem XII, protože žila jako inediatka, která ilustrovala svou nesobeckou oběť ve prospěch své komunity. Slovo inedia bylo poprvé použito k popisu životního stylu založeného na půstu v katolické tradici, která ukazuje, že určití svatí byli schopni přežít dlouhé časové období bez jídla a pití jiného než eucharistie.

Požehnaná Helena Enselmini se narodila v Padue v Itálii v roce 1200. Ve 12 letech během půstu před Velikonocemi navštěvovala kostel Svatého Jiří. Kazatel, Svatý František z Assisi, mluvil o absolutní chudobě a horlivých charitativních činech s takovou jasností, že ji inspirovala k zasvěcení svého života Bohu. Požehnaná Helena Enselmini chtěla následovat jeho příkladného života bez světského pohodlí ve prospěch lidstva. Svatý František věřil, že žití v chudobě je zbožné a je založeno na kázání následujícího biblického poselství: Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani mošny na cestu, ani dva kabáty, ani boty, ani hůl... a měli hlásat Boží království.

Takový životní styl zahrnoval žití v ručně postavených chatrčích vedle kostelů a nošení hrubých vlněných tunik od nejchudších rolníků. Když se dozvěděla více o vznešených ideálech Svatého Františka, Helena toužila následovat jeho praktikování pokání, bratrskou lásku a mír. Také Clare, 18letá dědička z Assisi a přítelkyně Požehnané Heleny Enselmini, byla pohnuta kázáním Svatého Františka a prosila Svatého Františka, aby ji dovolil stát se žákyní jeho učení. S jeho souhlasem Clare, Požehnaná Helena Enselmini a třetí přítelkyně opustily své domovy a vydaly se na životní cestu v oddanosti k Bohu a nesobecké služby lidstvu.

Procesí mnichů, kteří nesli rozsvícené pochodně, se setkalo se třemi dívkami a vedlo je do kostela Svatého Nicoly Arcella, kde Svatý František čekal. Svatý František jim ostříhal vlasy, oblékl je dle minoritského zvyku, jak nosí jeptišky a přijal je jako duchovní dcery do života v chudobě, pokání a ústraní. Požehnaná Helena Enselmini obdržela od Svatého Františka závoj a stala se sestrou Elenou Elsimi. Svatý František poskytl ubytování pro zbožné dívky v kapli v sousedním Saint Damianu, který přestavěl. Ten se stal prvním klášterem Druhého františkánského řádu chudých dam, které se později staly známými jako Chudé Klaristky, Chudé dámy nebo Sestry Svatého Františka.

Stejně jako všechny Chudé Klaristky, Požehnaná Helena Enselmini cvičila rozjímání díky askezi, modlení a meditaci. Na žádost Svaté Clare Papež Innoncent III povolil aby Chudé Klaristky vedly život v absolutní chudobě jako komunita, stejně tak jako jednotlivci, založený na principech stanovených Svatým Benediktem, který věřil, že by bylo správné žít v chudobě, být vegetarián, jíst jen co je nezbytné, aby byla síla, které je zapotřebí pro pomoc druhým.

Jako mnoho katolických jeptišek, Požehnaná Helena Enselmini se rozhodla jít ve své oddanosti o krok dále a odolat nutkání konzumace potravin a pití. Carolyn Walker Bynum vysvětlila: "Pro samotné svaté lidi byly půst, meditace a eucharistické zbožnosti často jen kroky k Bohu, část přípravy k rozjímání."

Vysoce pokročilí duchovní praktikující někdy žijí život bez jídla ve prospěch jiným. Bylo to vnitřní uspokojení a osobní duchovní růst, který Požehnaná Helena Enselmini hledala během svého života. Ona a další Klaristky věřily, že duchovního růstu by mohly dosáhnout následováním Pravidel Svatého Františka. Podle Prvního a Druhého přikázání Svatého Františka vzala tři sliby poslušnosti, absolutní chudobu a cudnost. Svatý František považoval život v chudobě jako nejdůležitější charakteristiku svých žáků. Požehnaná Helena Enselmini také dodržovala třetí přikázání pokání, kterým se respektují všechna náboženská vyznání.

Nakonec svůj život čistoty a obětování druhým vyústilo ve vzdání se potravin a žití jako breathariánka, která se vyživuje Boží láskou a oddaností k Bohu.

Jak je to možné, že půst po krátkou dobu vybízí tělo k životu bez jídla a pití do stavu inedie? Podle Joachima M. Werdina nejenže se tělo během půstu nebo stavu bez jídla čistí, ale čistí se také mysl. Čistota těla a mysli zvyšuje praktikujícím duchovní uvědomění z několika důvodů: "... toxiny vyjdou na povrch a blokace se uvolní... toto čištění mysli způsobí, že člověk vnímá věci, jaké skutečně jsou. Proto si člověk dokáže uvědomit pravý smysl života..."

V katolické historii existovalo poměrně málo svatých a dobře známých jednotlivců, kteří důsledkem čisté lásky k Ježíši a absolutní oddanosti k Bohu byli schopni se osvobodit od potřeby jídla a živili se pouze z Boží milosti. Blahoslavená Helena Enselmini z Arcelly v Itálii vedla takový život jako inediaté. Jak už jsme se dozvěděli, byla velmi ovlivněna nesobeckými ideály Svatého Františka z Assisi. Společně se svou přítelkyní Clare z Assisi a další ženskou společnicí se staly prvními členkami Druhého františkánského řádu chudých dam, které se staly známými jako Chudé Klaristky, Chudé dámy a Sestry Svatého Františka. Jako chudá Klaristka Požehnaná Helena Enselmini denně praktikovala askezi, modlení a meditaci s vírou, že ji dovedou blíže k Bohu.

Na rozdíl od ostatních v klášteře odělala krok dále ve své oddanosti k Bohu tím, že se vzdala jídla a pití jako osobní oběti ve prospěch lidstva. Cesta požehnané Heleny Enselmini stát se nezávislou na jídle byla postupná. Začala půstem na několik měsíců najednou, přežívajíc z Boží milosti jen o vodě a oplatkách Svatého přijímání. Hluboce věřila, že její asketismus a materiální oběť by mohly minimalizovat nebo zmírnit utrpení a břemena jiných.

Požehnaná Helena Enselmini pokračovala ve svém životě zdržováním se od jídla a tekutin po dalších téměř 20 následujících let. V roce 1242 v jejích ranných čtyřicetinách pokojně zemřela přirozenou cestou. Katolická církev uznala její nesobecké činy umístěním jejích ostatků ve skleněné rakvi v chrámu Svatého Nikoly Arcelly.

Díky jejím vznešeným ideálům a obětavosti ve službě ostatním Požehnaná Helena Enselmini dosáhla vnitřní klid, který přichází jen k těm, jejichž životy a myšlenky jsou ponořené do své lásky k Bohu. Ve skutečnosti její úplná a neotřesitelná víra v Boha jí dala schopnost žít bez přijímání jídla, spoléhajíce se na Boží milost jako jediný zdroj obživy. Přestože nikdy nehledala odměnu, žijíce skromně a obětujíce všechny životní potřeby a pohodlí jako zástavu nesoucí utrpení svých bližních, breathariánka Požehnaná Helena Enselmini byla uctěna Katolickou církví.

Zdroj: http://www.suprememastertv.cz